Miloši, zůstaň! ... u stromů

Jurský park / Klub přátel žehu / Vrať se do hrobu. Tyto alternativní slogany mi okamžitě vytanuly na mysli, když jsem si přečetl, že se chce Miloš Zeman vrátit do politiky.

Údajně má být založeno sdružení Přátelé Miloše Zemana, aby se ten mohl aktivněji zapojit do veřejného dění. Iniciátorem má být Miroslav Grégr. Nic proti atomovému dědkovi, jeho vitalita je obdivuhodná. Ale naše politika by se už opravdu neměla vracet do minulého tisíciletí. Je to především dokladem bídy levicových stran, že vůbec může někomu vážně přijít na mysl oživování takových vysloužilých fosílií.

Pamatuji si jednu z posledních veřejných diskusí Zemana s Klausem po jeho prohrané volbě na prezidenta. Na Klausovy silné pochybnosti o jeho odchodu z politiky Zeman namítal, že na tato podezření, že odchod nemyslí vážně, odpoví až jeho rakev. Zeman však nikdy přes své proklamace z politiky neodešel, jen zvolil skrytou formu politikaření, která měla naplnit jeho touhu po pomstě.

Zeman nikdy nebyl autentickým sociálním demokratem, byl samolibým arogantním plebejcem s hypertrofovanou touhou po popularitě a z ní vyplývající moci. Na rozdíl od Klause s podobnými ambicemi však neměl jeho ideové zakotvení. Byl pouze mstivým technologem moci. Neměl také Klausovu společenskou úroveň, i když někomu mohlo imponovat obhroublé vystupování inteligentního burana. Někdy rychleji mluvil - i vulgárně - než myslel. A co jej odlišuje od Klause nejvíce, je, že mu chyběla jeho sdílená a opětovaná loajalita ke svým kolegům. Z toho rezultoval i špatný výběr svého nástupce (Špidla) i korunního prince (Gross). I když...kde brát a nekrást, že?

Zeman se zcela diskreditoval svou pomstychtivostí. Ukázal, jak mu (ne)záleželo na sociální demokracii. Jeho hnacím motorem byly jen a jen až chorobné osobní ambice a zbytnělé ego. Nejvíce se však znevěrohodnil svými bulvárními knihami. Tak lacině, zákeřně a populisticky se podbízet těm nejnižším lidským pudům, to opravdu nemůže být v arzenálu skutečné osobnosti. Zeman je spíš případem, když ne pro psychiatra, tak pro psychologa určitě. A vypovídá i o charakteru strany, kterou stále štěpí.

I když bych se Zemanem na některé otázky, jako je třeba Kosovo, větrné elektrárny a částečně i radar mohl souhlasit, není už pro mě důvěryhodnou osobou, za jejímiž názory bych viděl autentické přesvědčení. Vzpomeňme na jeho chlubivé opoziční proklamace, že bankám nedá už ani korunu, aby tam jeho vláda nacpala přes 200 miliard; o IPB ani nemluvě. Vzpomeňme na opoziční paktování s největším politickým oponentem. Navždy si budu pamatovat, jak se s kladívkem kymácel jako Jelcin nad základním kamenem té nejnesmyslnější dálnice D47 z Ostravy do Lipníku hned vedle rychlostní komunikace R48, kdy jen pokuty izraelské firmě přišly stát na třičtvrtě miliardy.

Takže Zeman je naštěstí minulostí. Jediné, co o něm je možné říci dobrého, že pravděpodobně pro něj mnoho neznamenaly hmotné statky, a tak nejspíš přímo nekradl. Jeho egoismus, na rozdíl třeba od Grosse nespočíval v pozlátku. To však neznamená, že byl méně laciný.

Jeho návrat do skutečné politiky bych považoval za děsivější zprávu pro budoucnost než Grossovo stamiliónové akciové kolečko, než Svobodovo padesátimiliónové dědictví nebo než Paroubkovo účelové hledání spřeženců (od Dimuna a Randáka přes Švejnara až po Kaplického).