Mateřství je o právu zabíjet?

Dává těhotenství ženě právo stát se z ničeho nic Jamesem Bondem, agentem 007? Nejde jen o to zabíjení, ale i o „právo" utajit těhotenství před otcem jako v konspiračním filmu. Podezření ve mně vyvolává už to, že feministky, bojující až v nesmyslných souvislostech za stejná práva žen s muži, v tomto případě paradoxně bazírují na pohlavní odlišnosti. Toto vaginalní právo dělá z nás, potenciálních otců, jen trubce, kterým je odepřeno rodičovské právo. Opravdu je možné automaticky mateřství nadřadit rodičovství?

Úvodem raději prohlásím na svou čest, že jsem bezvěrec jako poleno a nikdy jsem nevolil lidovce. Ale vždycky jsem si myslel, že právo na potomka, pokud je příroda nadělí, je nedělitelným právem obou rodičů. Mohou být případy, kdy těhotná žena dítě sice nechce, ale otec by měl zájem se o své dítě postarat. Má žena právo jej zbavit otcovství? A to pouze pod záminkou, že je to ona, kdo plod musí donosit? Jestli je pro ni tato přírodou svěřená funkce na obtíž, měla se postarat o antikoncepci.

Mohou sice existovat důvody zdravotní, ale jistě by po konzultaci s lékařem nechtěl ani otec riskovat třeba život matky. Hodně se operuje s argumentem nechtěných otěhotnění při znásilnění. Tyto případy jsou sice závažné, ale navýsost minoritní. Mnohokrát častější jsou případy, kdy žena přerušením těhotenství zakryje nevěru, aniž její partner cokoliv tuší. Nevěrný muž, pokud přivodí nechtěné těhotenství, nese následky minimálně prostřednictvím alimentů a nemůže do toho osudu nijak zasáhnout; může být dokonce pro otcovství „uloven" jako lukrativní hejl. Žena se rozhodne pro interupci a je vymalováno.

Moderní je teď říkat, že my muži do toho nemáme co mluvit. Nemohu tyto názory přijmout. Mám osobní zkušenost. Manželka měla dostatečné zdravotní důvody, kdy nejen hrozil, ale nakonec nastal předčasný porod. Nevěděli jsme, jestli dítě přežije a s jakými následky. Přesto byla pro nás byla v dané situaci interupce nepřijatelná. Dovedu si představit i horší případy, třeba genetické vady, kdy bych zoufalé rodiče neodsuzoval ani za přerušení těhotenství. Vím ale, jaké trauma jsem prožíval. Znovu opakuji, že to nemělo nic společného s nějakými náboženskými předsudky, ale s úctou k životu. Nedokázal jsem brát ten zárodek života jako shluk buněk, v duchu jsem mu říkal jménem, nemohl jsem jej vnímat jinak, než jako potomka.

Jestli si žena myslí, že je to její svrchované právo, tak se velice mýlí. Hlavně v tom, že to rozhodnutí unese bez ohledu na názor potenciálního otce. Buď je absolutně cynická, a pak nemá dost zodpovědnosti to právo správně uchopit, anebo později zažije mnohem větší trauma, když už se následky nedají napravit.

A je tady ještě pohled všech těch žen, které nemohou otěhotnět, a partnerů, kteří nemohou mít děti. Zkuste si s nimi povykládat o právu na interupci. Mnozí by se o nechtěné dítě rádi postarali.