Kaczyński posmrtně zatloukl hřebíček do rakve EU

Impérium si uštědřilo úder. Polsko už ví, že je provincií. Prezident Kaczyński poslal svůj nejdůležitější vzkaz ze záhrobí. Dal razítko na své euroskeptické názory. Otevřel Polákům oči, jak to je s váhou tohoto čtyřicetimiliónového člena v Evropské unii.

Na pohřeb, který nebyl jen tryznou za prezidenta, ale představoval pro Poláky i národní tragédii, přijel z představitelů EU jen Jerzy Buzek. Tento polský předseda Evropského parlamentu si samozřejmě dokázal cestu zorganizovat, zůstal však sám. Když připočteme, že chyběli i vrcholní představitelé především těch států, které jsou motorem integrace, zejména Německa a Francie, jedná se o čitelné a urážlivé poselství.

Všechny Kaczyńského pochybnosti, týkající se Lisabonské smlouvy, nemohly mít takový účinek, jako toto gesto. Alibi, které evropským politikům vystavila islandská sopka, je nedostatečné. Kdyby zemřel někdo z protagonistů novodobého impéria, ostatní by se na pohřeb vydali třeba na koních, jak tomu v historii bývalo. Dnes sice mají všichni tito představitelé pohodlné, rychlé a bezpečné limuzíny s právem přednosti, leč oni dali najevo, kdo je tady pán a kdo je kmán.

Mistrně toho využili představitelé Ruska, a to jak Putin, tak Medvěděv, který se pohřbu zúčastnil. Dá se dokonce věřit, že jejich účast, již projevili, byla upřímná. A to je druhý přínos, který mohl dát Kaczyński Polsku až po smrti. Ačkoliv zemřel jako připomínka sovětského vraždění, tak jeho smrt prolomila ledy. Změnila se v jakousi očistnou katarzi komplikovaných vztahů mezi oběma národy. Kdyby nic jiného, ruská podaná ruka může znamenat novou kapitolu v dějinách obou zemí.

Poláci měli aspoň možnost se přesvědčit, kde mají v Evropě přátele. Evropská unie a její hegemoni prokázali, co pro ně znamená nějaký provinční prezident a jak je to s tou falešnou sounáležitostí. My můžeme poděkovat prezidentu Klausovi a dalším našim představitelům, že Česká republika vyjádřila důstojně a citlivě účast pro zármutek našich sousedů. Příznačné je, že euroskeptici tady integrátorům z velkých zemí nastavili zrcadlo. Ukázalo se, že respekt k hodnotám přátel znamená více než nějaké umělé svazky a falešné vize.

A není to první takový důkaz. Řecko je dalším příkladem, jak to s tou solidaritou ve skutečnosti je. Ano, každý stát by měl zodpovídat za své štěstí. Ale pak mu musí zůstat vlastní měna, aby mu zůstaly i příslušné nástroje. Je vidět, že v nouzi nikdo nemůže spoléhat na EU. Tak proč se u tohoto vědomí vzdávat proboha kompetencí ve prospěch této instituce, která k uzurpovaným pravomocem nepřebírá také odpovědnost?

Už „válka“ o ovládnutí finančního sektoru v EU mezi Francií a lodýnskou City ukázala chatrnost potěmkinovských základů této instituce. Eroze bude samozřejmě neodvratně pokračovat dál. Faleš nakonec vždy vyjde najevo.

A mohl být lepší příklad než absence EU na polském státním pohřbu? Kdo si myslí, že Poláci zapomenou, je naivní. Buďme rádi, že Češi se aspoň symbolicky vyčlenili z toho falešného spolku, abychom mohli stavět na skutečných přátelských vztazích dvou blízkých - i když tak různých – národů.

Evropa musí zůstat pestrá.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!