Jsme na nejlepší cestě k policejnímu státu

Může se to týkat každého z nás. Bylo by hloupé před tím zavírat oči. Jistěže je více ohrožen někdo, kdo rozhoduje o miliónech než průměrný „spořádaný" občan, ale nikdo si nemůže říci, že mu policejní zvůle nehrozí. Ta totiž buď přichází v úvahu, nebo ne.

Ne nechci psát o zasahování politiky do trestního řízení, jak známe třeba z demonstrace síly při zatčení Dalíka nebo z afér kolem Kubiceho zprávy. Nechci psát o vyhrožování ministra vnitra, že někdo půjde bručet. Nechci psát o hloupých slovech jeho následníka, který z mladických protestů chtěl vykonstruovat nacismus. Nechci psát o zneužití odposlechů. Nechci psát o trendu sledování od svlékacích kamer přes biometrické údaje až po policejní databáze genetických vzorků všech - byť neoprávněně - obviněných. Nechci psát o excesech, kdy záhadně na služebnách přestanou fungovat kamery. Nechci psát o soudcovské mafii. Nechci psát ani o tom, jak se nikdy nedošetří nic, v čem jsou nějak namočeni vlivní politici.

Horší než to všechno je, že stát odmítá nést odpovědnost za policejní zvůli. A kvůli tomu se stále častěji používají proti podezřelým metody inspirované metodami NKVD a gestapa a dnes známé spíše z gangsterských filmů. Vede to pak k takovým excesům jako zásah na CzechTeku nebo ubití Vietnamce Hoang Son Lama policisty. Častá je také střelba na ujíždějící vozidla, dokonce se zmrzačením spolujezdce. A když jsem v televizi viděl zásah nepříčetných zakuklenců proti - doufejme, že - zloději aut, přičemž to kradené auto systematicky zcela zdemolovali, myslel jsem, že to je špatný sen a litoval jsem majitele vozidla.

Chci psát o neadakvátním a nepřijatelném způsobu zatýkání podezřelých, z nichž drtivá většina by se na předvolání spořádaně dostavila k podání vysvětlení. Nikdo z šikanovaných, o nichž chci psát, nakonec nebyl odsouzen.

Na takové případy jsem si vzpomněl, když jsem se dočetl o zatčení - a hlavně jeho formě -  bývalého předsedy Českomoravského fotbalového svazu Pavla Mokrého v pyžamu časně ráno po obklíčení bytu ozbrojenými policisty, s nasazením pout před manželkou a osmdesátiletou matkou. Samozřejmě, že jde o neodůvodnitelný zásah do soukomí rodiny, která nechápala, co se děje. Obdobné bylo i zatčení Václava Chvály a Ladislava Malého. Kromě psychického nátlaku, hraničícího s ohrožením zdraví, tady šlo o divadlo. Pokud tito lidé nebudou odsouzeni, někdo by si to měl škaredě odskákat.

Vůbec tady nehodnotím morální stránku působení těchto osob nebo to, zda k nim chováme sympatie či spíše antipatie. Ale nejsou to žádní nazdárci a tím spíše se to může přihodit každému z nás. Jenže s tím rozdílem, že po většině z nás by neštěkl ani pes.

Když jsme u fotbalu, vzpomeňme na spektakulární zatčení Jaroslava Starky. Policie zastavila dokonce frekventovanou silnici a zatčení proběhlo jako v režii akčního filmu. Zakuklenci nadto ještě mlátili zatčeným hlavami o cestu a zbytečně je zranili. Uplynulo hezkých pár měsíců a nezdá se, že by se schylovalo k odsouzení pana Starky nebo že by chtěl uprchnout. K tomuto pánovi nechovám žádné sympatie, ale jestli něco provedl, měl by být předvolán a po případě odsouzen právně přijatelným způsobem. Jenže u nás se vyvolá vždy humbuk a potom skutek utek´.

Něco podobného známe i z dřívějška. A zde dokonce už soud obviněné zprostil jakékoliv viny. Jako těžcí zločinci byli zatčeni, dokonce za přítomnosti kamer České televize, Viktor Koláček a spolu s ním také bývalý místopředseda představenstva OKD Jan Przybyla. Nezbytná pouta už jen tu televizní inscenaci dokreslovala. Pan Przybyla měl těžkosti kvůli zdravotním problémům sejít se schodů a určitě by neutekl a ani policisty by nikdo z nich neohrožoval. Vypadá to, že za celou akcí v této režii zjevně byla jednak připravovaná privatizace Sokolovské uhelné a hlavně odprodej 46 procent akcií vlastněných státem v OKD. Příznačné je, že Bakala, který později akcie za hubičku získal, se v trestním stíhání nepřipojil k náhradě škody, která měla být dle policie způsobena právě OKD. Jak již bylo řečeno, podle soudu se skutek nestal.

Dalším případem je kauza Věry Jourová, exnáměstkyně ministerstva pro místní rozvoj, zatčená dramaticky před více než dvěma lety policejní eskortou po návratu ze služební cesty přímo na letišti. Měla přijmout dvoumilionový úplatek. V ruzyňské vazbě strávila 33 dní a zcela se tak změnil její život, ačkoliv obvinění bylo později zastaveno pro nedostatek důkazů. Normálně bych tuto aktivistku ČSSD přerozdělující eurofondy nehájil, protože si zadala s opravdovými hochštaplery typu Péti a Řičáře, kteří ji také do případu namočili, aniž o tom sama musela vědět. Ale okázalé zatčení, vazba, ztráta pověsti a poškozené zdraví dcery, pokud se obvinění neprokázalo, jsou příliš vážné následky. Stát by měl takovým případům předcházet a pokud už je nešlo odvrátit, měl by nahradit všechny způsobené škody. To se nestalo, ačkoliv paní Jourové navíc „někdo" vykradl po domovní prohlídce, zatímco byla ve vazbě, byt a z podkladů v něm nalezených vybílil konto.

Znovu opakuji, že nemusí jít jen o tyto mediálně známé případy. Pokud by se totéž stalo nám, dělo by se tak v mediálním přítmí. A je děsivé, že hrozí něco tak vážného, aniž by stát nesl odpovědnost za učiněná příkoří, jež nejsou podložena rozsudkem. Že může jít i o běžného občana, je zjevné z případu, který jsem před několika lety viděl v televizi. Policie na udání, že nelegálně kopíruje hudbu, zatkla sběratele CD. Skončil ve vazbě, zcela se mu rozvrátil život i psychický stav. Ačkoliv se přišlo na to, že CD jsou pravá, tento člověk - aspoň v té době - nebyl odškodněn. Dokonce mu nebyl vrácen ani jeho majetek.

Na jedné straně děsivá arogance státu k vlastním občanům, na druhé straně se nám Krejčíř směje z JAR. A jeden vykuk, který si udělal objížďku přes politiku v Senátu, položil už druhou cestovku a beztrestně prošustroval stamilióny. A má tu drzost vyhrožovat, že v cestovním ruchu bude pokračovat.

Opravdu je ten metr naší spravedlnosti velice pokřivený.