Jakýpak třetí odboj? Chiméra!

Ano, minulý režim páchal zločiny, zejména v padesátých letech. Mnozí nespravedlivě trpěli, někteří dokonce vzdorovali více či méně aktivně. Kdo se přitom nechoval jako kriminálník, zaslouží satisfakci na rozdíl od těch, co režim pomáhali utužovat. Ale nenalhávejme si. Žádný odboj se nekonal. Ani neměl smysl, dokud jsme byli součástí sovětského bloku a jeho vojenské mašinérie. K volbám chodilo volit minulý režim 99,9% občanů. Nebyli jsme v občanské válce, o žádném odboji ani potuchy. Používání tohoto pojmu považuji za konjunkturalistické znevážení tohoto slova „generály minulých bitev", pohříchu virtuálních.

Zní to až hloupě, že to je třeba připomínat, ale žádné partyzánské skupiny tady neoperovaly. Ano, kdo se aktivně protivil, riskoval ztrátu kariéry, horší práci, omezení přístupu do škol pro děti nebo i vězení (smrt už později nehrozila). Avšak odpor žádného druhu nemohl v historickém kontextu nic sám o sobě zvrátit, dokud nezasáhl přímo SSSR. I kdyby tzv. třetí odboj existoval,  neměl by na konečný pád totality žádný vliv. My starší přece pamatujeme ten vtip o Pepíčkovi, že jednoho krásného dne se to po..., a většina si říkala, kdy padne ten kolos na hliněných nohách.

Komunismus prohrál. Ale nikoliv kvůli nějakému odboji, bratřím Mašínům, Hučínům a podobným. Prohrál až tím, když proběhla paralela Pražského jara 1968 v Sovětském Svazu, perestrojka, ovšem už v situaci silného hospodářského zaostávání. Lidé v tomto režimu nesázeli na žádný odboj, ale na pasivní rezistenci, která vedla i k ekonomické nevýkonnosti, jež nakonec tento systém zahubila.

Že nemělo žádný smysl vzít flintu do ruky a odvážit se ke skutečnému odboji, se ukázalo v roce 1968 po srpnovém zásahu vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Kromě solidarity nebylo možné očekávat žádnou pomoc ze Západu, ale intervence z Východu byla realitou. Systém se musel zhroutit vlastními chybami, a to až zevnitř SSSR. Žádná paralela s partyzány se u nás ani náznakem nekonala ani konat nemohla.

Taková byla realita. Lidé žili své životy, měli svou práci, své koníčky, své lásky, své rodiny, každý své svědomí, jen to nebyla ta nejšťastnější doba. Většina by si jistě přála lepší, ale žádná válka naštěstí nebyla! Kdo něco podobného naznačuje, účelově zkresluje nedávnou historii před nastupující generací. Někteří emigrovali a já to neodsuzuji, i když bych sám vlast neopustil. Někteří si svědomí uchovali i doma, i když při tom mnohdy museli skřípět zuby. A vlastně se chovali svým způsobem i statečně, když chránili existenci svých rodin a obětovali svobodu svého projevu. Ale znovu opakuji, jakkoliv by se protivili, žádný než symbolický, význam by to nemělo.

Lidé měli různou úroveň svého svědomí. A ti, co byli sketami tehdy, jimi zůstali i po sametové revoluci, ačkoliv třeba převlékli kabáty. Znal jsem třeba jednoho mladého ambiciózního aktivistu, který mi v podniku ztrpčoval život, a musel jsem zmobilizovat mnoho odvahy, abych mu čelil (snažil jsem se být odborně nepostradatelný). Později se z něj stal emigrant a dostal asyl tuším v Kanadě. Jak já jsem mu přál, aby jej komunistům vrátili. Bohužel, nestalo se. Někdo tu vojnu tady dělal a někdo se jen snažil slušně přežít, vždyť to trvalo 41 let a zkrátit to nešlo. Mnoho z těch prvních se snaží i v nových podmínkách bez skrupulí dávat na odiv své pravicové vyznání.

Někteří „generálové prošlých bitev" a „ex post vítězové" by se rádi etablovali jako hrdinové. Některým úcta patří, ale ti jsou většinou rozumní. Jiní, co se snaží přepisovat historii, berou antikomunistický klacek na každý názor, jenž jim nepřitakává. Tito komunistobijci se z důvodu vlastní nedostatečnosti potom zaštiťují Mašíny a podobnými extrémisty a „hrdinně" bojují s komunismem po jeho pádu. Vím, že mnoho mi jich přinejmenším vynadá, tak bych jim chtěl dopředu vzkázat, že jsem nikdy v KSČ nebyl a socialismu nefandil, s čímž jsem se příliš nikdy netajil, i když se to nenosilo.

Začínám pozorovat, že mladí, kterým chybí historický kontext, začínají v některých případech být touto prázdnou propagandou ovlivněni. Měli by tu nedávnou historii rychle konzultovat se svými rodiči nebo prarodiči, protože by mohli opět naletět ideologii, byť s opačným znaménkem. Ale ti, co tahají za nitky lidi k nesvobodě, jsou pořád titíž.

Je to stará taktika - najít si poražené a vydávat je za nebezpečí, aby zůstala nepovšimnuta nebezpečí aktuální. Tak komunisté i po válce „bojovali"s fašisty a stejný typ lidí, i když na druhé straně barikády, dnes „bojuje" s komunismem. Nedejme se napálit. A to ani v případě, že se nám zbláznil premiér. Snad mu to John Lennon a Vinnetou odpustí.