Hoďte na Gajdůškovou síť!

Sociální demokratka Alena Gajdůšková, místopředsedkyně Senátu  pohrozila prezidentovi Václavu Klausovi za jeho postoj k ratifikaci Lisabonské smlouvy žalobou z velezrady. Hystericky jej obvinila, že koná v zájmu cizích mocností.

V tiskovém prohlášení měla uvést: "Žalobu pro vlastizradu na Václava Klause jsem sice původně uvedla jako jednu z možných sankcí, které zná Ústava ČR vůči prezidentovi. Pokud však bude Václav Klaus pokračovat tak, že jako hlava státu bude konat proti vůli českých občanů i českého parlamentu v zájmu cizích mocností, otázka vlastizrady se stane legitimní."

Nehledě na nesmyslnost celého obvinění, plete si paní senátorka pojem s průjmem. Vlastizrada se podle Ústavy prezidenta netýká. Pokud by mělo jít o velezradu, ústavní zákon definuje velezradu jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. To by mohl být jediný čin, za nějž by mohl být prezident odpovědný na návrh Senátu před Ústavním soudem. Hypoteticky by mu hrozila sankce ztráty úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Gajdůšková uvedla, že pokud by Václav Klaus odmítl podepsat Lisabonskou smlouvu, její zastánci by využili ústavní prostředky, jak jeho postoj změnit. Musíme tomu rozumět tak, že prezidenta chce donutit k ratifikaci i proti jeho nejlepšímu vědomí a svědomí, jimiž se musí na svou čest dle ústavního slibu řídit. Dále nesmyslně uvedla: "Prezident je součástí moci výkonné a ta je podřízena moci zákonodárné. Jestliže prezident nekoná v souladu s ústavou a nerespektuje rozhodnutí moci zákonodárné, a ta je odvozena od vůle lidu, tak by bylo možné to kvalifikovat jako velezradu."

Začněme od konce. Základem každého demokratického systému je nezávislost moci soudní, moci zákonodárné a moci výkonné. Ústavní pořádek to složitě vyvažuje. Žádná moc není podřízena jiné, protože jde právě o dělbu. Senát - tím méně nějaký senátor - si nemůže přisvojovat nadřazenost nad mocí výkonnou, jíž je prezident - v jistém výsadním postavení -součástí; má ústavou svěřeny některé výlučné pravomoci, k nimž patří sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, kterou Lisabonská smlouva nepochybně je:

„Prezident republiky dále sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy." (čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR). Kdyby bývala paní Gajdůšková využila svého práva mlčet, nemusela být za pitomce.

Parlament pouze vydává nezbytný souhlas s ratifikací, což je podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Na tomto základě prezident může - nikoliv musí - svým podpisem ratifikovat, anebo prostě neratifikuje. Ústava hovoří jasně, že záleží na prezidentovi. Doplňme ještě, že je příznačné, že k ratifikaci nestanovuje Ústava žádnou lhůtu. Ústavní nebo zákonná možnost vůli prezidenta zvrátit neexistuje, nemáme-li na mysli vydírání. Pokud totiž Ústava dává možnost přehlasovat prezidentské veto, tak tento postup explicitně upravuje.

Tragikomický je nápad senátorky, že by odmítnutí ratifikace mohlo být velezradou. Ústava velezradu ani přímo nedefinuje. Jde o § 96 Zákona o Ústavním soudu, kde se praví: „Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu". A jsme u jádra věci:

Prezident dosud Lisabonskou smlouvu neratifikoval právě proto, že ctí demokratický řád a odmítá dát svůj souhlas ke smlouvě, která je po irském negativním referendu podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí mrtvá. Navíc je přesvědčen, že tato smlouva směřuje právě proti svrchovanosti a celistvosti republiky, takže je vlastně i povinen vyčkat minimálně na to, jak dopadne avízovaná ústavní stížnost skupiny senátorů.

Kejkle, které se odehrávají kolem ústupků Irům, aby se novým referendem zvrátil jejich nesouhlas, mu ostatně dávají za pravdu. Nedůstojnou metodou cukru a biče se tady způsobem, který nemá s právními principy nic společného, cynicky manipuluje celým státem. Jak to asi bude vypadat, vstoupí-li smlouva opravdu v platnost? Trojských koňů, o nichž jsem psal minule , je tam dost (blanketní pravomoci, neostré cíle, ESD, paserely).

Jestli se senátorka Gajdůšková chtěla zviditelnit, tak se jí to podařilo. Do té doby jsem o její existenci neměl ani ponětí. Jak vidno, jsem o nic nepřišel. Teď už kvůli ní všichni vědí, že Senát není žádným elitním sborem, ale že tam zasedají i absolutní ignoranti, kteří si pletou pojmy, neznají Ústavu, nemají cit pro právo a ani slušné chování, které by se vůči hlavě státu dalo předpokládat.

Kdybychom to chtěli hodnotit, uvažovali bychom o balancování na rozhraní nízkého intelektu a diagnózy. Zejména její protismyslné nařčení, že prezident koná v zájmu cizích mocností má v sobě „půvab", jako když zloděj volá, chyťte zloděje. Touto exhibicí opravdu promarnila svou šanci nepouštět si pusu na špacír. Mě neodbytně napadá slovo, za než by mě všechny feministky roztrhaly na kousky...