Grebeníček, nebo Tydlitátová? Máme se smát bláznům?

Zpupné hlouposti je třeba se vysmívat, je to docela účinné. Někdy se nemusíme ani příliš snažit, často se protagonisté zesměšní sami. Vzpomeňme na Milouše Jakeše – nejen - na Červeném Hrádku.

Když se určitá moc, či vládnoucí ideologie, změní ve vlastní parodii a ve frašku, vždy to předznamenává její konec. Bylo tomu tak s komunisty, nyní jsou na řadě postmoderní stoupenci „politické korektnosti“ v různých převlecích – od multikulturalismu přes klimatické náboženství, alarmismus, genderismus až po uloupení a zprofanování takových hodnot, jako je pravda a láska. Všechno to je zaobaleno v postmoderním mysticismu.

Grebeníčka bych nechal stranou. Jen noví totalitáři mají tendenci stále bojovat minulé války, aby zakryli vlastní spády. Za Grebeníčka historickou úlohu zesměšmění vzal na svá bedra Jakeš. Dnes se jedná o folklór, který vyznává kolem 12% občanů. Mají na to právo, s touto podporou nejsou nebezpeční. Ti nejhorší se stejně rozlezli do ostatních stran nebo do byznysu.

Takže potenciálně nebezpečnější je garnitura rádoby intelektuálů a samozvaných elitářů, kteří se shlédli v Havlově rozbředlém stylu. Většinou se rekrutují z uměleckého prostředí a různých humanitárních pavěd, kterými zamořují společnost. Svým mudrováním se chtějí stát arbitry toho, co je správné, i když si nevidí na špičku nosu.

Není jim stydno kázat vodu, aby si zajistili bezpracný přísun vína. Tito novodobí elitáři a totalitáři jsou aktuálně mnohem nebezpečnější než nějaký Grebeníček. Podívejme se, jak si demokracii předtavuje V. Tydlitátová. V článku „Soudruhu Grebeníčku, netahejte nás za nohu…“ třeba píše:

»Komunisté, spíše ale to svinstvo, které jejich ideologie zahrnuje, opět vystrkují růžky. Mnozí se už nenazývají komunisty, není to v módě a budí to u slušných lidí opovržení. Dnes sedí komunisté ve správních radách, v čele takzvaných demokratických stran, ve vládě, v médiích, prostě všude tam, kde seděli i před plyšákem. Jen peněz mají mnohem více. Zakládají nové strany s líbivými názvy a cpou se ke korytům. A aby se nemuseli hlásit k ubitým muklům, říkají si ochránci národních zájmů, obránci rodinných hodnot, přátelé Putina, Lukašenka či Ahmadínežáda, spojenci Ruska nebo Číny, bojovníci proti USA, proti Izraeli, proti EU,  kapitalismu, proti liberální demokracii, proti židozednářům, proti Bliderbergu, blábolí o třetích cestách a o tradičních českých a křesťanských hodnotách.«

Ejhle, třídní nepřátelé V. Tydlitátové! Po zdánlivě rozumném úvodu zákeřně přechází v ostrakizaci obránců národních zájmů, odmítačů EU, kritiků USA, odpůrců Bilderbergu, dokonce se neštítí shazovat obránce rodinných a tradičních hodnot a prozrazuje na sebe, že má xenofobní vztah k Rusku a Číně, ačkoliv se jinak zaklíná multikulturalismem. Těmto všem pranýřovaným je třeba dát nálepku, aby mohli být obviněni z abstraktního zločinu přisluhování zlu. Co je zlé, určí elitáři typu Tydlitátové. To by byl konec demokracie.

Také nenávidí všechno, co je spojeno s prezidentem Václavem Klausem. V článku „Smát se bláznům je neetické, tak s tím přestanu“ uvádí:

»Už se o nás ví i v zahraničí, tovarišč profesorissimus má zase další pořádnou ostudu na triku: Klaus’s *hit list. Jsme jediným národem na světě, kdo jsou slova pravda a láska nadávkami. A to je “zásluha” někoho, kdo se stal s pomocí komunistů hlavou státu.«

To, že je spojení „pravda a láska“ nadávkou, má přece svůj původ v  pokryteckém a licoměrném chování jeho autora. To, že se dnes překládá jako lžipravda a lžiláska, tedy jako klam a faleš, má na svědomí Havel a jeho pátá kolona. Je to něco podobného, jako když komunisté zprofanovali krásné české slovo „soudruh“. I Tydlitátová je přece používá jako nadávku.

Nejhorší je, že tito lidé učí na vysokých školách a ohlupují další generace. Vybírají si měkké žvanivé obory, protože na skutečnou vědu nemají dostatek intelektu. Jsou to různé filosofické, sociologické a politologické obory. Vrcholem všeho pak jsou pavědy typu (sociální) antropologie. Pozor, nejedná se zde o fyzickou, biologickou či forenzní antropologii, zabývající se lidským tělem, nejde ani o blízkou archeologii, ale výhradně o postmoderní tmářské žvásty, jak je tady šíří Havlovi přátelé Stanislav Grof a Zdeněk Neubauer.

Signifikantní je, že Stanislav Grof, který dostal od českých vědců Sisyfos tzv. Bludný balvan (za holotropní dýchání a hyperventilaci, pomocí níž je možné se napojit na kosmické Absolutní Vědomí, odpoutat od těla a transportovat do některého z minulých životů, či do doby porodu), byl Havlem oceněn za stejné šarlatánství Cenou VIZE 97.

Ze stejných kořenů vychází i V. Tydlitátová. Také učí na vysoké škole podobné blátivé nesmysly, které ve spojení s multikulturalismem a politickou korektností přímo ohrožují naši civilizaci. Tím je mnohem nebezpečnější než neškodný skanzen kolem Grebeníčka.

V. Tydlitátová už ale začíná být směšná. V situaci, kdy multikulturalitu odpískali nejen Cameron, ale i Merkelová. Kdy většině soudných lidí jsou jasné lži klimatických katastrofistů. Kdy budeme platit zvýšenými cenami elektřiny kvůli fotovoltaice a zvýšenými cenami pohonných hmot kvůli bionaftě za zelené šílenství.

Každé šarlatánství spojené s utopismem se prodraží, i když se protagonisté tváří, že sežrali moudroust a jde jim o blaho lidstva.