Glosa k Ukrajině: Hledání protektora

Tento můj text vyplynul z některých absurdních reakcí na můj předchozí článek „Provařený scénář i na Ukrajině. Nestydíte se, Schwarzenbergu?“.

 Pokusím se být stručný. Ale přemýšlejte prosím, zda někteří z mých oponentů se nedali jen unést preferencí jedné strany, jako třeba u sportovního fandovství, kdy se řídíme citem, ne rozumem. V té souvislosti bych chtěl jasně prohlásit, že má kritika EU nemá nic společného s preferencí Ruska. Naopak. Myslím, že každá velmoc generuje zájmy nebezpečné pro menší státy.

1) Někteří diskutéři mi až s dojemnou péčí vysvětlovali historické důvody, proč východ a západ Ukrajiny inklinuje k jiným civilizačním okruhům. Kdosi mi totéž chtěl vyargumentovat na příkladu Jugoslávie, kde prý přece nikdo nemohl očekávat, že by vůbec Srbové a Chorvati mohli žít v jednom státu. Tak se zdůvodňuje prý zákonitý rozpad.

 Mám na to jiný názor. V Jugoslávii po válce dlouhá desetiletí dokazovali, že ty historické animozity se dají překonat. A donedávna ani na Ukrajině se nebojovalo. Jsem přesvědčen, a „Němec“ Kličko na Ukrajině to potvrzuje, že ty rozpory jsou provokovány z vnějšku. Kdo má paměť, vzpomene si, jakou úlohu hráli politici Německa, Rakouska a Itálie při vyčleňování Slovinska a Chorvatska.

 Když to zobecním, vidím za tím jednání podle hesla »rozděl a panuj«. Jde tady o rozklad stávajících větších státních celků, které by měly být přeskládány v novou říši. Nebudu tady rozepisovat ambice Evropské unie, kdo bude chtít, může si to přečíst v mém článku „Sobotkovo panoptikum fanatiků všech postmoderních úchylek“, kde jsem se tomu také věnoval.

 A teď se prosím zamyslete. Nemá absolutně žádnou logiku, aby ti, co údajně nemohli žít v míru v jednom státě, najednou mávnutím kouzelného proutku nalezli sporu klid a mír v jiném společném útvaru. To až vstoupí Srbové do EU se budou s Chorvaty najednou milovat? Kdyby Ukrajina vstoupila do EU, tak problémy mezi západem a východem zmizí? A nezapomeňte, že EU má ambice se z mezistátní instituce stát nadstátní a posléze i plně centralizovaným superstátem. Až se tento kruh uzavře, může začít nové kolo rozpadu...

2) Dalším argumentem mých oponentů bylo, že Ukrajinci, zejména ti západní, nemohou nikdy Rusům zapomenout historické křivdy. A proto prý zákonitě inklinují k Evropské unii.

 A tak se ptám: Neměli bychom se i my spolu s ostatními evropskými státy ohánět analogicky tím, jaká neodpustitelná zvěrstva v historii všem napáchali Němci? Ruské křivdy, které nezpochybňuji, mají zůstat neomluvitelnými, zatímco o těch německých se ani nemá mluvit? Ztratili jsme úplně soudnost a cit pro objektivitu?

3) Právě ti nejhorlivější zastánci EU argumentují, že právě Unie nás zachrání před opakováním válek v Evropě a ochrání nás před opakováním agresí a okupací.

 Tak to už je na hlavu postavené. Před kým nás EU bude chránit? Napadly nás někdy Srbsko, Řecko, Belgie, Portugalsko? Byli to přece z členských států především Němci! Máme si teď nechat líbit, že pod pohrůžkou opakování válečných hrůz se jim de facto poddáme dobrovolně? Nikdo nemůže pochybovat o tom, který stát bude díky své lidnatosti i ekonomické síle hrát prim.

Dovoluji si poradit, abychom se u příležitosti nebezpečných událostí na Ukrajině zamysleli v širších souvislostech a nezaujatě. Qui bono? Nejde jen o hledání protektora?