Dost bylo menšího zla! Co tak někdy dobro?

Druhé nejhorší řešení nemůže být nikdy řešením nejlepším. Zlu se ustupovat nesmí. Menší zlo je vždy jen pokusem o legitimizaci zla autentického.

Jde o falešný alibismus postavený na fabulaci fiktivní hrozby s „nedozírnými následky". Vždy se nakonec ukáže, že:

1) Hrozba buď neexistovala (ve smyslu strach má velké oči),

2) Nebo hrozba sice byla reálná, ale „menší zlo" se ukáže jako nejhorší možné řešení.

Většinou ta děsivá varianta, která má opravňovat „menší zlo", má charakter časově omezených strastí, avšak preferování „menšího zla" má dlouhodobě horší, až fatální následky. Nejde o nic jiného než o kapitulantství, o rezignaci na čelení problému a o snahu zásadní  řešení odsunout do budoucnosti. Je to navýsost zbabělý přístup.

Takový postoj nám aktivně předvedl Topolánek, který zblbnul a nakazil 14 senátorů ODS natolik, že se propůjčili ke schválení pro nás nevýhodné Lisabonské smlouvy. Scénář byl notoricky známý. Topolánek argumentoval „menším zlem" a nedozírnými následky, které měly spočívat v hrozbě pokaženou reputací českého předsednictví EU, ruským netvorem a odsunem České republiky na periférii Evropy.

Evropští byrokraté a mocichtiví integrátoři velmocí s napětím čekali, zda jim český Senát nepošlape bábovičky. Není to jen metafora, opravdu se jedná o konstrukci z písku. Česká republika měla skutečně po irském referendu neopakovatelnou historickou příležitost rozhodnout o osudu Evropy a poslat lisabonský škvár do sběru.

Kvůli předposranému Topolánkovi, bezzásadovosti ODS a zbabělosti senátorů teď máme akorát tak právo mlčet, což nám přisoudil už Chirac. A hned se to ukázalo v plné nahotě: Kamery upřené do Senátu se ihned odvrátily od České republiky. Na evropský summit pod českým předsednictvím do Prahy nepřijel z významných politiků evropských mocností nikdo. Místo toho nám Sarkozy vzkázal, že jsme vygumovali EU ze světové mapy, načež si začal natřepávat francouzské peří.

Prostě, mouřenín splnil zadání, může jít. Opravdu jsme se sami zřekli příležitosti pozitivně ovlivnit osud Evropy. Mohli jsme dát jasně najevo, že máme zájem o rozšiřování svobod a bourání bariér, ale nikoliv na úkor zájmů našich i ostatních menších zemí. Mohli jsme upozornit, že na úkor demokracie a bez jasné vůle občanů se integrovat nedá.

Je aktuální teď vzpomenout, jaké důsledky měla politika „menšího zla" v tragických letech 1938. Jako vždy se ukázalo, že zakrývání problémů a ustupování se zlu se v budoucnosti nevyhnutelně vymstí. Topolánek, protože nebyl aktérem, se proti tomu často vyhraňoval. Stejně tak proti úloze třeba Dubčeka za podpis Moskevských protokolů. O statečnosti Dubčeka si nedělám iluze, ale věřím, že „menší zlo" nevolil kvůli svým vlastním ambicím, nýbrž pod tíhou odpovědnosti za osudy lidí doma, kteří byli v přímém ohrožení. I tak to znamenalo dalších 21 let pokoření.

Na Topolánka ani na Senát žádné bruselské tanky nemířily. Prostě jen pár oportunistů, konjunkturalistů a kolaborantů zradilo.

Sám jsem doplatil na to, že jsem dal přednost „menšímu zlu". Já bloud jsem volil Topolánka a ODS. Na mou duši, že už to nikdy neudělám.