Déjà vu, EU: 1. Práva dětí

Stále častěji mám pocit, že tohle jsme – my starší – již zažili. Kupředu levá! Poručíme větru, dešti! Dohnat a předehnat! Boj za mír! Bratrství mezi národy! Společně vstříc lepším zítřkům! Na to téma budu postupně uvádět volný seriál.

Spratek

Tyto reminiscence jsou stále naléhavější. Podobnost není čistě náhodná. Sociální inženýři se oděli do nového kabátu, ale stále se jedná o levicovou manipulaci. Jen internacionalismu se říká integrace, kolektivismu globalizace a socialistické uvědomělosti politická korektnost.

Práva dětí

Komunisté se snažili vychovávat socialistického člověka hned od předškolního věku. Měli propracovaný systém působení ve školkách, školách, prostřednictvím knížek, rozhlasu, televize, ale také Jiskřiček, Pionýra a později Socialistického svazu mládeže (SSM). Propaganda byla všudypřítomná. Režimní „výchova“ měla za cíl co nejvíce eliminovat vliv rodiny a působení méně „uvědomělých“ rodičů.

Z tvárných dětí se snažili vychovat jakési diverzní jednotky v rodinách. Zneužívali otevřených srdcí dětí a mládeže a nedostatku jejich zkušeností, aby je obluzovali prázdnými žvásty o lepším světě a světlých zítřcích. Nejednou se z dětí snažili vychovat i udavače, kteří vědomě či nevědomě donášeli na vlastní rodiče. Děti a jejich budoucnost (školy a budoucí uplatnění) byly také rukojmím, které rodičům braly chuť vzepřít se proti zvrácenému režimu.

Toto vše mi stále častěji připomíná ideologie „politické korektnosti“ a kosmopolitismu, jež se stále masivněji pokouší infiltrovat do společnosti prostřednictvím mládeže. Vždyť slova o evropanství, lidských právech, rovnosti ras a pohlaví a společné cestě k lepšímu světu bez válek a bez poškozování životního prostředí mohou vyznívat tak líbivě.

„Obloha plná hvězd, modré moře, kam dohlédneš, země pokrytá květinami, co si přát víc? Společně budeme žít, jako sestry a bratři, malé děti duhy a úrodné půdy. A někteří okrádají mladé, posílají je do války, někteří okrádají ty, kdo přijdou po nás. Obloha plná hvězd... Ale řekněte všem dětem, a také každému otci a matce, ještě máme šanci, sdílet naději na zemi. Obloha plná hvězd...“ Jak jsem napsal v článku Kdyby mi zpívali jak Breivikovi, taky by mi ruplo v bedně, tohle si nezadá s komunistickým vymýváním mozků.

Ale situace je ještě horší. Zase se „politicky korektní“ sociální inženýři snaží co nejvíce rozvrátit tradiční rodinnou výchovu. Dětem jsou od mládí ve všech vzdělávacích zařízeních vtloukána do hlavy „práva dětí“. Výchovný pohlavek je v mnoha zemích, když ne trestným činem, tak absolutně nepřijatelným jednáním. Dětem se vštěpuje, že mají nárok na kapesné, dokonce jsou jim poskytovány právní služby, aby se mohly se svými rodiči soudit. Za týrání jsou považovány i některé výchovné zákazy či omezení ze strany rodičů.

Vzniká kolem toho celý průmysl – nejen – právních služeb. Předchozí neděli před polednem jsem omylem v televizi viděl jakýsi evropský magazín z Brusele, který mi mimochodem připomněl podobné pořady z Moskvy neblahé paměti. Tam dávali za příklad Rakousko, které v otázce „práv dětí“ má dokonce navrch nad Německem, jež má prý přidat. To mě šokovalo. Tolik nevychovaných fracků jako v Německu, kam občas jezdím za sestrou, jsem předtím neviděl.

Děti se prý nemají bát udávat své rodiče nebo se s nimi soudit. Za argumenty se vzaly některé případy skutečného týrání dětí. Jenže tyto záminky, kdy z jednotlivých excesů se stále s větší oblibou činí obecné závěry, jsou zavádějící a účelové. Vždy mají obhájit nějaký průlom do vžitých zvyklostí nebo dokonce do osobních svobod. Tady se někdo pokouší rozvolnit rodinné vazby a autoritu rodičů. Obdobně jako se o to pokoušeli komunisté.

Problémy se vyhrocují dovršením 18 let potomka. Z právního hlediska je plně nezávislý. Zejména u studentů se však o ekonomické nezávislosti nedá hovořit. Pokud jsou narušena citová pouta a autorita rodičů, vede to k tomu, že potomci znají jen svá práva, ale nerespektují nepsané povinnosti vyživovaných osob. Je těžké jim pak i poradit v jejich vlastním zájmu.

Znám případ postižené dcery, o níž maminka na úkor své práce a výše svého pozdějšího důchodu pečovala od narození až do dovršení plnoletosti. Jakmile nastal onen rozhodný věk, vznikl problém ohledně využití sociálních dávek v rodině, v níž onu péči pro svou dceru poskytuje matka. To je novodobý problém, který jsme ani v socialismu neznali. A je řešitelný jen ve společnosti, jež nebude stavět děti proti svým rodičům a starým lidem obecně.

Ale nepřipomíná to něco důvěrně známého, z čeho jsme se snažili po Listopadu utéci? A to, co se na nás ohledně soužití dětí se svými rodiči a mladých se starými řítí z EU, překonává i nejhorší můry, které v nás socialismus v této oblasti zanechal.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!