Deep Purple slaví 40. narozeniny - byl jsem při tom

Kdyby mi někdo na začátku 70.let minulého století řekl, že za 38 roků půjdu na koncert této hard rockové legendy, musel bych si myslet, že se dotyčný zbláznil. Leč stalo se: Dne 7. 11. 2008 jsem ve Stuttgartu absolvoval koncert z jubilejní světové série.

Reminiscence

V době, kdy u nás zpíval Rudolf Cortéz, Milan Chladil a Yvetta Simonová, my mladí, z nichž mnoho propadlo hard rocku, jsme poslouchali Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath a Uriah Heep. Protože za socialismu téměř nebylo možné desky těchto skupin sehnat, vzájemně jsme si kopírovali LP na starých páskových magnetofonech Tesla. Přesto, že nahrávky byly mnohdy nekvalitní, otevíralo nám to svět doma téměř neznámý.

I když u nás už hrál Olympic s Petrem Jandou, Blue Effect s Vladimírem Mišíkem a Radimem Hladíkem a Framus Five s Michalem Prokopem, později i Katapult, říkalo se tomu „bigbít", protože do klasického hard rocku to mělo při vší zasloužené úctě daleko. Proto jsme my rockeři dávali přednost maďarským skupinám Omega a Lokomotiv GT nebo polské legendě Czeslawu Niemenovi. Vkus v tehdejším Československu byl ovládán spíše italskou kantilénou reprezentovanou Karlem Gottem nebo středním proudem s Helenou Vondráčkovou. Hard rock byl tehdy pro nás madé i jakousi náhradní rezistencí proti režimu.

Já osobně jsem vždy dával přednost Deep Purple. Byl to klasický hard rock, méně ponurý než Black Sabbath a tvrdší než Uriah Heep, založený na melodii a hudební virtuositě všech členů skupiny. Oproti Led Zeppelin mají navíc varhany, takže jejich plnější zvuk a improvizace varhaníka Jona Lorda (1941) a kytaristy Ritchiho Blackmora (1945) mě uchvacovaly více. Zapomenout nemohu na geniálního zpěváka Iana Gillana (1945). Nejde jen o jeho pověstné výšky, ale i o hudební cítění, často využívajíci prvky soulu a jazzu. Řekl bych, že byl duší skupiny a ta nedosahovala absolutní špičky, pokud v ní byl přechodně kvůli sporům s Blackmorem jiný zpěvák (Coverdale, Turner). O nic horšími hudebníky nejsou basový kytarista Roger Glover (1945) a bubeník Ian Paice (1948). Tato skupina položila i základy pozdějšího heavy metalu, jak jej následně provozují třeba skupiny Iron Maiden nebo ACDC.

V posledním období nahradil osobnostně problematického Blackmora mladší - a snad ještě lepší - virtuos na sólovou kytaru Steve Morse (1954) a Lorda, věnujícího se nyní vážné hudbě, nahradil s pokorou k jeho odkazu vynikající veterán na hammondky Don Airey (1948), odkojený klasickým hard rockem ve skupinách Whitesnake, Rainbow, Black Sabbath, Jethro Tull, Judas Priest a hrající i s dalšími legendami jako Gary Moore, Ozzy Osbourne, Bruce Dickinson nebo Michael Schenker.

Ve Stuttgartu 2008 tedy Deep Purple hráli v sestavě: Gillan (zpěv), Morse (sólová kytara), Glover (basová kytara), Airey (varhany) a Paice (bicí). Tučně zvýrazněná jména jsou ze zlatého období skupiny (od r. 1969: in Rock, Fireball, Machine Head, Made in Japan, Perfect Strangers a další), navíc podtržen je poslední ze zakládajících členů. V této sestavě působí asi 5 let a hráli tak před dvěma roky i u nás v Brně, v Liberci a v Ostravě (v Brně a v Ostravě jsem byl).

Seznam skladeb koncertu (cca 115 min.)

Pictures of home (1973)
Things I never said (2005)
Into the fire (1970)
Strange kind of woman (1971)
Rapture of the deep (2005)
Wrong Man (2005)
Contact lost (2003)
Steve Morse Solo
The well dressed guitar (2001 + improvizace)
Knocking At Your Back Door (1984)
Sometimes I feel like screaming (1996)
The battle rages on (1993)
Wring that neck (1968)
Don Airey Solo

Lazy (1973)
Perfect Strangers (1984)
Space Trucking (1973)
Highway Star (1973)
Roger Glover solo + Smoke on the water (1973)

+ Hush (1968)

+ Black Night (1970)

Neručím za to, že jsem si správně zapamatoval zejména pořadí skladeb; ale nejméně z takových 90% si věřím.

Průběh koncertu

Předkapelou, která hrála něco přes hodinu, byla švýcarská skupina Gothard, která „Párply" doprovází na turné. Myslím, že to je zdařilá kombinace. Hráli přes hodinu melodický tvrdší rock a zpěvák a sólový kytarista snesli docela přísná měřítka. Takže předprogram splnil nejen úlohu k zaplnění haly, ale rozehřál diváky k vrcholu večera, který přišel před půl desátou.

Od prvního hrábnutí do nástrojů bylo jasné, že po první lize přišli Mistři. Okamžitě si získali zaplněnou halu. Žádné laciné efekty, jen hudba doprovázená střízlivou světelnou show s dvěmi plátny. Stál jsem se synem a rodinou žijící v Německu přímo pod pódiem, takže jsme všechno mohli sledovat z první ruky. Všichni byli oblečeni porockersku a jednoduše, Gillan v džínách, bílém tričku a bos, Glover s nezbytným šátkem na hlavě.

Na začátku jsem se zděsil, jak třiašedesátiletý zpěvák a lídr skupiny Gillan zhubl. Naposled jsem jej viděl před dvěma roky a to měl asi o 15 kilo více, ačkoliv už byl štíhlý. Nevypadalo to zdravě, připomněl mi Paula Newmana, jak vypadal po zhoubné nemoci. V prvních skladbách dokonce lapal po dechu a vyhýbal se vysokým místům. Povedlo se mu to profesionálně a někdo, kdo neznal jeho fantastické výkony, třeba při posledním koncertu v Ostravě 2006, kde tahal výšky jak zamlada, by nic nepoznal. Ono také při několikaměsíčním turné nelze vyloučit, že někdo ze skupiny onemocní, aniž by jubilejní šňůru přerušovali.

Ale celá kapela šlapala s plným nasazením jen s kratičkými vstupy mezi skladbami. Bylo to obdivuhodné, když s přídavkem trval koncert téměř dvě hodiny. Nevím, zda by to zvládli v takovém tempu a intenzitě mnohem mladší hudebníci. Deep Purple však stále gradovali svůj výkon a po třech skladbách se i Gillan dostal do takové eufórie, v níž se předvedl zase ve vrcholné formě, navíc s nenapodobitelným napětím v hlase a oduševnělým projevem. Zpíval skladby staré i čtyřicet let, jako by je právě představoval veřejnosti. A zněly jako poslední hity. I kytarista Morse, u něhož jsem postřehl v prvních dvou skladbách pár nezdařených míst, znovu prokazoval, že je hudební génius.

To ostatně platí o všech členech skupiny. Jejich devízou je, že i v notoricky známých skladbách - jako jsou třeba „Perfect Strangers" nebo „Highway Star" - vždy přimyslí nějaké překvapivé, dopředu nepřipravené improvizace, které posluchačům poskytnou další rozměr zážitku. Je to úžasné v tom, jak se vzájemně doplňují a provokují ke stupňovanému výkonu, který však vždy je pevně veden bicími Paice a basovkou Glovera. Ten synergický efekt je nepopsatelný a musí se prožít na vlastní - husí - kůži. Glover dokonce vystřihl fantastické sólo, které předcházelo finální skladbě - rockové hymně „Smoke on the water". Koncert vygradoval diváky vyžádaným evergreenem „Black Night". Nadšení nebralo konce.

Óda na radost z rocku

Co je fantastické, že ze všech vyzařuje spontánní radost z hudby, kterou dokáží přenést na posluchače, často se v různých dvojicích a trojicích chytnou kolem ramen a improvizují společně. V jejich podání to není povinnost, pořádat několik měsíců každých pár dnů koncert, oni se tím zjevně baví! Oni hudbou mládnou a tak se cítí každý, kdo z jejich generace navštíví představení. Němci zjevně mají hard rock rádi a své legendy zbožňují. Jsou takoví, co jdou v řadě na několik koncertů. Na internetových ohlasech jsem dokonce viděl Australana, který sháněl na poslední chvíli letenku do Evropy právě kvůli Deep Purple.

Ale nejde jen o generaci padesátníků a šedesátníků, na koncertě bylo vidět tři generace. V Ostravě se mnou byli oba synové, vyznávající Hip Hop, tehdy ve věku 12 a 19 let, a oběma se koncert líbil. Proto se mnou starší syn odjel na Deep Purple i do Německa. Když jsme večer zážitky rozebírali, překvapil mě tím, že se chtěl vydat ještě na další koncert do Karlsruhe, pořádaný za pár dnů.

Co dodat. Zažil jsem ty vzácné okamžiky, kdy na člověka dýchne genialita. Prožitek byl umocněný, že jej sdílelo - odhaduji - asi 12 tisíc lidí. Snad bych ještě mohl s kapkou humorné nadsázky podotknout, že mám stejný vkus jako ruský prezident Medveděv. O tom - ale i o Deep Purple - jsem nakonec už psal zde.