Cyril Svoboda – univerzální restituční dědic?

Už je všeobecně známo, že časopis Týden informoval o dědickém sporu Cyrila Svobody s Domovem svaté rodiny, pečujícím o postižené lidi. Nemyslím si, že by lidovecký ministr závěť zfalšoval. Myslím si něco horšího.

Všechno, co níže uvedu, bude vzhledem ke kusým informacím jen vyvratitelnou právní domněnkou. Ministr Svoboda se prý odmítá vyjadřovat. No, honba za majetkem tak nějak patří k církvi, byť v tomto případě bude tak či onak na obou stranách sporu. Jedna strana se proklamuje za katolíka, druhá je zřízena Pražským arcibiskupstvím. Těch střetů zájmů je na straně Svobody hned několik.

Spor o činžovní dům v Dejvicích má prapůvod na počátku devadesátých let. Nesmíme zapomenout, že někdy v té době byl Cyril Svoboda vládním legislativcem s praxí notáře (nevím, zda v inkriminovanou dobu byl ještě jako notář činný). V každém případě jako poradce místopředsedy a poté předsedy federální vlády ČR - pro problematiku lidských práv, restitucí a vztahů mezi státem a církvemi - byl tím nejvhodnějším kandidátem pro zprostředkovávání restitučních nároků. „Pomáhal" tak Marii Kaprálkové s restitucí rozsáhlého rodinného majetku. Byl to takový vedlejšák při jeho odpovědné funkci. Zajisté zcela nezištný.

Jiný jeho melouch v roce 1990 - o němž jsem psal zde - vedl ke zneužití chyby Federálního shromáždění ve prospěch řádu Voršilek, které tak získaly na úkor Národního divadla jeho restaurační budovu s rozsáhlým podzemním technickým zázemím. Samozřejmě, že nešlo o žádnou bohulibou činnost, ale Voršilky budovu ihned prodaly obskurní firmě Themos, se kterou pak mělo Národní divadlo dlouhodobé problémy. O finanční újmě státu nemluvě. Jak je teď vidět, náš restituční expert to nemusel dělat jako ryzí filantrop z čirého altruismu.

Není místo v závěti elegantnější než nějaký fuj úplatek? Nevím, která závěť byla napsána dříve, ale smysl by dávalo, kdyby Svobodou předložená závěť byla napsána v oněch letech jako provize za restituci zvící právě onoho domu. Bylo by logické, že si to později zůstavitelka rozmyslela, řekla si, že restitučnímu mouřenínovi stačí milión a zbytek včetně inkriminované i dalších nemovitostí odkázala Kaprálková charitativním organizacím, tedy nejen Domovu svaté rodiny, nýbrž i třeba Jedličkovu ústavu. Svoboda nemusel vědět, že rukou psaná závěť byla nahrazena pozdější závětí, uloženou u notářky.

Pikantní na tom je, že kdyby Svoboda uspěl, zbytek majetku by připadl státu. Nehraje se zde tedy jen o dům v hodnotě 50 - 100 miliónů korun, ale o majetek značně vyšší, jenž by mohl připadnout dobročinným organizacím. To ovšem jen tehdy, pokud ostrouhá Svoboda a stát. Dají se vůbec ty dva subjekty odlišit? Nepropachtovali si někteří politici státní služby jako svou firmu? Není vláda vlastně jen takovou velkou realitní kanceláří? Vždyť vzpomeňme na bytové kauzy Grosse, Kalouska či Tlustého.

Děsivá je realita 18 let po roce 1990, kdy se Cyril Svoboda od února uvolil sloužit vlasti: Od ledna 2007 je opět ministrem vlády ČR a předsedou legislativní rady vlády ČR.