Antimašínové

I v totalitě minulého režimu se lidé snažili žít normální životy a dalo se rozlišit mezi lidmi dobrými a zlými, což jsem se už snažil některým těžko chápavým vysvětlit zde a zde. Málo bylo těch, co by za svou osobní svobodu byli ochotni vlastníma rukama zabíjet. Kdybych svého času dostal do ruky Biĺaka, Indru a podobné, asi bych za sebe neručil, ale kdybych jim měl podřezat hrdlo, k tomu bych se nesnížil. Neměl bych na to ani žaludek jako drtivá většina normálních lidí. Nedělejme hrdiny z těch, kdož jsou v příhodné situaci schopni podříznout kohokoliv z nás jako podsvinče.

Subjektivně můžeme být přesvědčeni o své pravdě. Ale než bychom se pro ni měli odhodlat zabíjet, měli bychom si to pořádně rozmyslet. Uvědomme si, že všechna zvěrstva začínají tím, že lidi jsou přesvědčeni, že stojí na správné straně. Vzpomeňme na zabíjení v Jugoslávii, kde se najednou začali vraždit do té doby v souladu žijící sousedé, a nezapomeňme ani na teroristy, ať už tak činí z důvodů nacionálních nebo náboženských. Jsou ochotni dokonce obětovat své životy a jsou v tomto smyslu stateční. Přesto pachají obecné zlo. To bychom si měli uvědomit, než začneme vzývat kult násilí.

V každém režimu jsou lidé, kteří se pro druhé snaží konat dobro. I za socialismu byla většina lidí dobrých. Lékaři léčili a někdy vykonávali i zázraky. Zdravotní sestry ošetřovaly nemocné. Hasiči obětavě hasili, aby chránili náš bídný majetek i životy. Být postřelen a přijít o oko jen proto, že nějací šílenci podpalovali stohy slámy, tomu tedy neříkám boj za svobodu. Navíc takové akce měly na běh historie nulový vliv. Nic neurychlily, naopak zmařily zbůhdarma lidské životy a mohly vést jen k utužení režimu.

Vždy byli lidé, kteří nezištně pomáhali druhým, třeba zdarma darovali krev, což dnes pomalu upadá. Dokonce byli i policisté, kteří odhalovali vrahy a zloděje a nechtěli mít s politikou nic společného. Spousta lidí se snažila, mnohdy se švejkovskou vynalézavostí chránit druhé i před zvůlí režimu. Dokonce byli i takoví mezi členy KSČ. Přece dvě generace lidí musely svůj život prožít v rámci možností co nejdůstojněji. Dobře se vědělo, komu se to daří, a kdo je prospěchář.

Nechápu studenta vojenské školy Topolánka, který musel přísahat věrnost SSSR a Varšavské smlouvě a musel být v SSM, že si to neuvědomuje. Nebo si teď léčí prostřednictvím Mašínů komplexy za svá minulá selhání?

Já mnohem víc oceňuji ty tisíce Antimašínů, kteří jsou za každého režimu schopni neškodit druhým, uchovat si osobní důstojnost a ještě při tom bližním i pomáhat.