Svátek Aleny jsme oslavili na houbách

Je  pátek  13... Pro  někoho  je  tento  den  nešťastný,  ale  mně  osobně  vždy  přinesl  štěstí  a  velikou  radost.... Ve  svém  životě  jsem  pátků  třináctých  již  zažila  hodně,  ale  dnešní  den  byl  pro  mne  významný,  protože  je  svátek  Aleny  a  celá  moje  početná  rodinka  se  sešla,  aby  semnou  můj  svátek  oslavila...  

Vzhledem  k  tomu,  že  mě  moje  děti,  vnoučata,  příbuzní  a  známí,  velmi  dobře  znají,  tak  pro  mně  přijeli  autem,  musela  jsem  se  ustrojit  do  trampského  oblečení  a  vyrazili  semnou  do  lesa  na  houby...

Celé  odpoledne  byla  sice  obloha  zatažená,  ale  nepršelo  a  v  lese  to  vonělo  tak  krásně,  jako  na  jaře,  když  se  zem  probouzí  ze  zimního  spánku... Začali  jsme  mezi  sebou  soutěžit  a  dohodli  jsme  se,  že  kdo  z  nás  najde  první  houbu,  tak  ten  že  dostane  za  odměnu  buď  celý  nanukový  dort,  nebo  pivo  a  nebo  veliký  vepřový  řízek...

Všichni  jsme  se  snažili  soutěž  vyhrát,  ale  první  houbu  našel  můj  maličký  psíček  Neriček,  který  očuchával  všechny  pařezy,  u  jednoho  se  zastavil,  zvedl  nožičku  a  houbičku  si  označil... A  tak  jsme  se  všicni  smáli,  až  jsme  se  za  břicha  popadali,  a  ten  řízek  jsme  mu  doma  dali...

Každý  z  nás  potom  našel  mnoho  houbiček,  nikdo  nešel  domů  s  prázdným  košíkem... Vzhledem  k  tomu,  že  nám  v  lese  pořádně  vyhládlo,  tak  jsme  si  u  řeky  Jizery  udělali  ohýnek,  opekli  jsme  si  uzené  maso,  tátové  vytáhli  z  auta  pivo,  nanukový  dort  a  každému  z  přítomných  dali  do  ruky  balíček... Na  mně  ale  žádný  balíček  nezbyl...

Nedala  jsem  na  sobě  nic  znát  a  chovala  jsem  se  tak,  jako  by  se  nic  nestalo... Najednou  se  za  mými  zády  ozvalo : ,,Babičko,  ty  žádný  dárek  nechceš ?''  Všichni  se  začali  smát,  jedem  po  druhém  vstával  a  přišel  mě  k  svátku  Aleny  popřát...

Dárečků  jsem  dostala  mnoho  a  každý  mě  udělal  radost,  ale  jeden  dárek  byl  pro  mne  přece  jen  ten  nejkrásnější... Byl  to  dárek  od  mých  vnoučat,  protože  každé  z  nich  mi  namalovalo  obrázek,  kde  bylo  napsáno  přáníčko ,, babičko,  máme  Tě  moc  rádi''... 

Ta  přáníčka  jsem  si  mohla  přečíst  až  doma,  protože  jsem  neměla  s  sebou  brýle  na  čtení  a  to  bylo  veliké  štěstí,  protože  bych  pro  slzy  z  dojetí  nejen  na  vnoučata  neviděla,  ale  nebyla  bych  v  té  chvíli  schopna  ani  slova  díků...

A  tak  v  této  chvíli  přemýšlím,  čím  si  tolik  radosti  a  štěstí  vůbec  zasloužím... Vždyť  je  pátek  třináctého...