Psal se rok 1986. V té době se v kraji Ústí nad Labem stále víc a víc zhoršoval vzduch. Z chemických továren se linul takový zápach, že se nedalo dýchat a mnoho lidí onemocnělo... Nemocných lidí přibývalo a ani mé rodině se nemoce nevyhnuly...
Z mých dětí se ze dne na den staly astmatici a ze mne také... U lékařů jsme byli víc než doma, léky nezabíraly a ani dlouhodobná léčebna nám nepomohla... Lékařská posudková komise po roce rozhodla, že mě dají do plného invalidního důchodu a děti že budou jezdit do ozdravovny pro astmatiky...
S tím důchodem jsem se nechtěla smířit, vždyť jsem měla čtyři děti a z důchodu bych je těžko uživila... Proto jsem hledala východisko z toho, jak pomoci dětem i sobě... Právě začínaly letní prázdniny a tak jsem s dětmi odjela na celé dva měsíce do Podkrkonoší...
Stanovali jsme v místě, kde byly čtyři staré domy, které měly být v budoucnu zbořeny, ale několik lidí tam ještě bydlelo... V té době se musel každý přihlásit k přechodnému pobytu a tak jsem navštívila MNV a požádala je o přechodný pobyt v jednom prázdném bytě, kde jsme stanovali...
S ubytováním nebyl žádný problém, jen mě předali klíče, upozornili mě, že tam není elektřina, ani voda a že jim musím platit celé nájemné i přes tyto skutečnosti... Ten den jsem cestou zpět nakoupila věci na malování a desinfekci bytu a taky veliké svíčky...
Hned jsem se dala s dětmi do práce... Děti nosily vodu ze studánky a nasbíraly dříví na topení, kterého bylo v okolí všude dost... Já jsem zatím umyla podlahy lyzolem a připravila jsem všechno na vymalování bytu...
Nikdo z nás neměl tady v Podkrkonoší astmatický záchvat kašle a tak jsme všichni usnuli ten večer ještě ve stanu, klidným, hlubokým spánkem... Ráno jsme v práci pokračovali, děti mě podávaly barvu, tak jsem vybílila celé dvě místnosti a odpoledne jsme byli s prací spokojeni...
Děti umyly dveře, já podlahu a než se setmělo, tak jsme se ze stanu přestěhovali do bytu... Večer jsme seděli všichni na zemi u rozžhavených kamen zn. Petra, které v bytě zůstaly, svítili jsme svíčkami a o půl noci jsme vesele naskákali do řeky Jizery tak, jak nás Pán Bůh stvořil...
Naši tři psi spali spokojeně na veliké chodbě, protože celý vchod domu patřil jen nám... Druhý den jsme šli do města, podívat se na inzeráty, ohledně prodeje nábytku... Cestou jsme potkali známou, která nám prodala za 50 Kč starý nábytek po svých rodičích a tak jsme do města nemuseli chodit...
Půjčila nám i kárku a když jsme odváželi stůl a židle, tak se k nám přidali čtyři cikánští kluci a pomohli nám nábytek přestěhovat... Byli to ti čtyři uličníci, kteří nám kdysi vykradli stan, ale od té doby se nám nikdy nic neztratilo...
Večer jsme si udělali táborák, opékali jsme si tentokrát uzené maso a moje děti začaly žadonit, abychom v Podkrkonoší zůstali nastálo... Ani jsem se jim nedivila, vždyť jsme tady neměli žádné zdravotní potíže, cítili jsme se výborně a škola i práce byla všude...
Tu noc jsem vůbec nespala a ráno, než se děti probudily, tak jsem šla do nedaleké továrny, zeptat se na práci... Tam mě nabídli práci strážné ve vrátnici... Hned jsem šla i k závodnímu lékaři a ten mě práci sice dovolil, ale jen na zkušební dobu... Ještě ten den jsem zašla do školy děti přihlásit, protože konec prázdnim se blížil...
Všechno proběhlo bez problému a tak jsme kraj Severočeský vyměnili za kraj Východočeský... Vzhledem k tomu, že jsem byla přechodně přihlášená, tak jsem dostala byt od závodu. Rodiče těch čtyř cikánských kluků mě řekli, že ten byt je prázdný a tak jsem o něj požádala...
S přestěhováním nám opět pomohli cikáni, vedle kterých jsme bydleli bez problémů až do roku 1992, ale to už je na další vyprávění...
Do našeho domečku jsme se vraceli jen občas a v roce 1990 jsem ho darovala svému synovi na podnikání... Od té doby, co jsme se přestěhovali, tak žádné z mých dětí nemělo zdravotní potíže, já také ne a do invalidního důchodu jsem jít nemusela...
