České děti se posmívaly, cikánské ne !

Dnes  Vám  budu  vyprávět  příběh,  který  se  stal  mému  dítěti  v  roce  1985... Paní  učitelka  požádala  moji  dceru,  aby  donesla  své  nemocné  spolužačce  domácí  úkol... Spolužačka  bydlela  ve  stejné  vesnici  a  tak  ji  moje  dcerka  úkol  cestou  ze  školy  donesla... Branku  ji  přišla  otevřít  maminka  spolužačky  a  když  ji  dcerka  úkol  předala  a  chtěla  odejít,  tak  na  ni  skočil  německý  ovčák  a  ukousl  ji  nos...  

Proč  se  to  stalo,  nikdo  z  nás  neví,  protože  pes  dívku  znal,  nechal  se  od  ní  i  pohladit  a  nikdy  nebyl  zlý  na  nikoho...

Dcerka  musela  podstoupit  plastickou  operaci  nosu,  kůži  ji  brali  lékaři  z  levé  paže  a  v  nemocnici  byla  víc,  jak  půl  roku... 3x  ji  museli  plastiku  opakovat,  ale  nakonec  se  operace  podařila  pro  radost  nás  všech...

Majitelé  psa  se  rozhodli,  že  ho  nechají  utratit,  ale  já  jsem  s  tím  nesouhlasila  a  moje  dcerka  také  ne... Poradila  jsem  jim,  aby  psovi  dávali  košík  a  sundávali  ho  jen  v  době  krmení... Tím  že  budou  mít  jistotu,  že  už  nikomu  neublíží... Majitelé  psa  dali  na  moji  radu  a  pes  se  dožil  ve  zdraví  14  let...

Pro  moji  dcerku  po  té  operaci  nastalo  veliké  trápení... Když  se  po  půl  roce  vrátila  do  školy,  tak  se  stala  středem  pozornosti  dospělým  i  dětem... Dospělí  ji  obtěžovali  neustálými  otázkami,  litovali  ji  a  spolužáci ?... Ti  se  jí  posmívali  a  dali  ji  přezdívku  " šprťoun,  kačer  Donald."...

I  přez  to,  že  prodělala  těžkou  operaci,  tak  všechno  učení  svojí  trpělivostí  dohnala  a  měla  samé  jedničky... V  nemocnici  za  ní  chodila  učitelka,  která  učila  všechny  nemocné  děti,  které  byly v  nemocnici  dlouhodobě...

Dcerka  se  začala  svým  spolužákům  vyhýbat  a  když  se  mi  se  svým  trápením  svěřila,  tak  jsem  ji  řekla  kouzelné  zaklínadlo,  které  vždy  pomáhá  i  mně  v  těžkých  chvílích...

Rozum  do  hrsti  musíš  vzít... Své  krásné  oči  neklopit...

Hrdě  si  říci  ,,hlupáci !"... Oproti  mně  jste  chudáci !... 

Vám  nevědomky  se  zkalil  zrak !... Jen  se  podívejte !...

Je  to  tak ! ...

Ač  urážky  a  nadávky  proti  mně  jen  máte,

odplaty  se  ode  mne  však  nedočkáte...

Já  hrdost  svoji  mám  a  vaše  zloba  je  jen  pro  smích...

Škoda  slova...

Jako  zázrakem  těchto  pár  vět  mojí  holčičce  pomohlo... Už  neměla  strach  chodit  mezi  lidi... Jejich  poznámkám  už  nevěnovala  pozornost... Jen  se  vždy  usmála  a  její  usměv  odradil  zlé  lidi  od  posměšků...

O  prázdninách  jsem  jela  s  dětmi  do  Podkrkonoší  stanovat... Ve  dne  jsme  chodili  do  lesa,  koupali  jsme  se  v  řece  Jizeře  a  večer  jsme  seděli  u  táboráku... Stan  nám  hlídali  tři  psi,  které  jsme  vždy  brali  s  sebou,  když  jsme  jeli  stanovat... Dcerka  nezanevřela  na  žádného  psa,  jen  k  nim  měla  větší  respekt...

Jednoho  dne  jsme  odešli  i  se  psy  na  procházku  po  Riegrově  stezce  a  když  jsme  se  vrátili,  tak  jsme  měli  stan  vykradený... Nedaleko  byla  městská  Kolonka,  jiné  domy  v  blízkosti  našeho  stanu  nebyly  a  tak  jsme  se  tam  vydali  zjistit  pachatele...

V  Kolonce  bydleli  tři  cikánské  rodiny,  děti  běhaly  venku,  tak  jsem  se  jich  zeptala,  jestli  neví,  kdo  nám  věci  ze  stanu  vzal... Zmínila  jsem  se  i  o  rádiu  a  za  chvíli  nám  byly  všechny  věci  vrácené... Chybělo  jen  jedno  vařené  vajíčko,  které  děti  přilákalo  ke  stanu  a  to  prý  hned  společně  snědly...

Promluvila  jsem  si  s  těmi  čtyřmi  uličníky  a  pozvala  jsem  je,  aby  večer  přišli  i  s  rodiči  k  našemu  táboráku  a  tam  že  si  o  všem  promluvíme...

Ten  večer  se  u  táboráku  sešlo  asi  dvacet  lidí... Popravdě  jsem  jim  všem  řekla,  že  se  sama  starám  o  čtyři  děti  a  že  by  pro  nás  ztráta  peněz  i  ostatních  věcí,  byla  katastrofa... U  táboráku  jsme  seděli  až  do  bílého  rána,  všechny  děti  u  ohně  usnuly  a  my  dospělí  jsme  se  ráno  rozešli  jako  nelepší  přátelé...

Ti  čtyři  uličníci  se  nám  všem  omluvili  a  od  té  doby  jsme  je  brali  na  výlety  také... Nikdy  nám  neudělali  ostudu,  všude  se  chovali  slušně,  protože  moc  dobře  věděli,  že  bych  je  už  nikdy  na  žádný  výlet  nezala... 

Podle  některých  diskutérů  zase  pletu  hrušky  s  jablky  atd... Zase  jejich  ponižování  a  výsměch  nebude  brát  konce... Ale  jeden  příklad  z  tohoto  příběhu  se  mně  a  mým  dětem  vryl  do  paměti... České  děti  se  mému  dítěti  posmívaly,  ale  ani  od  jednoho  cikánského  dítěte  jsme  se  výsměchu,  nebo  pohrdání  nedočkali...

Je  možné,  že  tito  lidé  mají  větší  cit  pro  bolest  druhého  člověka  a  že  si  víc  uvědomují,  že  to,  co  se  stalo  jinému,  jednoho  dne  se  může  stát  i  jim ? ...

Dnes  by  nikdo  nepoznal,  že  moje  dcera  měla  plastiku,  ale  s  lidmi  si  zažila  výsměchu  až,  až...