Dnešní den nebyl teplý na koupání a tak jsme se s dětmi posadili na zahradu a začali jsme si vyprávět. Děti chtěly, abych jim vyprávěla něco ze svého dětství. V té chvíli se mi vybavila vzpomínka na jednu starou paní, která nám vyprávěla mnoho příběhů. Byla to sousedka, které jsme všichni říkali babička Kuková. Narodila se v roce 1864 a zemřela v roce 1964. Bylo ji sto let. Tato babička na nás dávala pozor především o prázdninách. Bylo mě asi devět let, když se mi do paměti vryla jedna balada, kterou nám tato babička vyprávěla. Nevím, kdo tuto baladu složil, ale jestli chcete, tak vám ji budu vyprávět tak, jak jsem ji slyšela já ve svém dětství...
Petr v cizině
Autor neznámý
Petr nechce jinak dáti, že prý musí, ať cokoli, musí vandrovati... Matka pláče, kmotra domlouvá, otec mu to tak a jinak rozmlouvá... Nic však platno. Petr hrdina, řeči sobě nevšímá. On chce ráno, hned, jak bude posnídáno, ať je třeba necesta, pustí se hned do města. Odtud potom kudy nejblíže, hodlá jíti do Paříže...
Matka žalem celá trne... Otec ji však šepoce :" Nevzlykej tak hluboce, na pláč máme ještě čas... Uhlídáš, než týden mine, že ten kluk tu bude zas !"...
Ráno Petr časně vstal a tu hnedle do ranečku boty a pár mazanečků opatrně dal. Aby chlapec ubohý, nešel z domu hladový, přinesla mu ještě matka na míse dvě holoubátka. Kávu, mastné rohlíčky, koláče a buchtičky. Že se nedal nutiti, můžeme se vtípiti. Petr jedl, všechno sněd ! Soudil, že jí naposled...
Po snídani, jak se patří otec, matka, sestry, bratři, všichni v čestném průvodu, aby se s ním rozloučili a Petříka sprovodili, až na první hospodu. Odtud cválá Petr dále... Matka kvílý, otec ale, aby nářek ukončil, hospodskému poručil : " Přineste nám ze sklepu, nekřtěného ouštěpu ! Zapijem to bědování, ťukneme si na shledání !"... A pak všichni pospolu, zasedli si ke stolu...
Petr zatím od té chvíle, urazil až půl čtvrt míle... A tu náhle na stráni, proti všemu nadání do lesa a do polí, se cesta křížem rozdvojí... Petr neví, kudy kam... Kouká sem a kouká tam... Přitom k sobě hovoří : " Lesem jíti ? Jaký strach... Vystoupíli na mne vrah, co si počnu, nemám zbraň !... Lesem nejdu... Pán Bůh chraň !"...
" Širým polem také strašno... Na západě stojí mračno... Ano, mně se věru zdá, že už pršet začíná ! ... Mám se nechat zabít hromu ? ... Ne ! ... Já raděj půjdu domů... Budou se mi sice smát, ale na to nesmím dát !... Ať se smějou, vem to chrt !... Lepší posměch, než-li smrt ! ... A tak Petr v kalupu, hledá ves a chalupu...
Sotva ale do vsi přišel, tu a tam hned slyšel : " Hle hle, Petr hrdina, už se vrací z Londýna... Až ho doma uhlídají, ti ho jistě nepoznají !... Vždyť tam vyrost neli víc, jistě málem o střevíc !... A ty vousy, jaký shon, jelipak to vskutku on ?...
Petr jde a mlčí... Doma se pak do koutečka skrčí... Mine asi hodina, tu se teprv rodina z krčmy domů béře, kde na zdraví Petříčka prázdnila se sklenička...
Sotva venku vrzly dvéře, už je matku slyšeti naříkat a kvíleti :" Ach, kde asi Petr kráčí... Já vám umřu v samém pláči, neboť já to dobře vím, že ho víckrát nespatřím !"...
A tu Petr za pecí, zticha hlavu vystrčí... Řka :" Maminko, nu, nu, nu... Neplačte, vždyť já jsem tu ! To mě věřte, nebo ne, nebýt cesty křížové, nezdát se mi, že tam prší, už bych byl teď na mou duši, neli dál a šíře, jistě u Paříže !" ...
