Babičko, vyprávěj

Dnešní  den  nebyl  teplý  na  koupání  a  tak  jsme  se  s  dětmi  posadili  na  zahradu  a  začali  jsme  si  vyprávět.  Děti  chtěly,  abych  jim  vyprávěla  něco  ze  svého  dětství.  V  té  chvíli  se  mi  vybavila  vzpomínka  na  jednu  starou  paní,  která  nám  vyprávěla  mnoho  příběhů.  Byla  to  sousedka,  které  jsme  všichni  říkali  babička  Kuková.  Narodila  se  v  roce  1864  a  zemřela  v  roce  1964.  Bylo  ji  sto  let.  Tato  babička  na  nás  dávala  pozor  především  o  prázdninách.  Bylo  mě  asi  devět  let,  když  se  mi  do  paměti  vryla  jedna  balada,  kterou  nám  tato  babička  vyprávěla.  Nevím,  kdo  tuto  baladu  složil,  ale  jestli  chcete,  tak  vám  ji  budu  vyprávět  tak,  jak  jsem  ji  slyšela  já  ve  svém  dětství...        

                                                                        Petr  v  cizině

                                                                      Autor  neznámý

Petr  nechce  jinak  dáti,  že  prý  musí,  ať  cokoli,  musí  vandrovati... Matka  pláče,  kmotra  domlouvá,  otec  mu  to  tak  a  jinak  rozmlouvá... Nic  však  platno.  Petr  hrdina,  řeči  sobě  nevšímá.  On  chce  ráno,  hned,  jak  bude  posnídáno,  ať  je  třeba  necesta,  pustí  se  hned  do  města.  Odtud  potom  kudy  nejblíže,  hodlá  jíti  do  Paříže...

Matka  žalem  celá  trne... Otec  ji  však  šepoce :" Nevzlykej  tak  hluboce,  na  pláč  máme  ještě  čas... Uhlídáš,  než  týden  mine,  že  ten  kluk  tu  bude  zas !"...

Ráno  Petr  časně  vstal  a  tu  hnedle  do  ranečku  boty  a  pár  mazanečků  opatrně  dal.  Aby  chlapec  ubohý,  nešel  z  domu  hladový,  přinesla  mu  ještě  matka  na  míse  dvě  holoubátka.  Kávu,  mastné  rohlíčky,  koláče  a  buchtičky.  Že  se  nedal  nutiti,  můžeme  se  vtípiti.  Petr  jedl,  všechno  sněd ! Soudil,  že  jí  naposled...

Po  snídani,  jak  se  patří  otec,  matka,  sestry,  bratři,  všichni  v  čestném  průvodu,  aby  se  s  ním  rozloučili  a  Petříka  sprovodili,  až  na  první  hospodu.  Odtud  cválá  Petr  dále... Matka  kvílý,  otec  ale,  aby  nářek  ukončil,  hospodskému  poručil : " Přineste  nám  ze  sklepu,  nekřtěného  ouštěpu !  Zapijem  to  bědování,  ťukneme  si  na  shledání !"... A  pak  všichni  pospolu,  zasedli  si  ke  stolu...

Petr  zatím  od  té  chvíle,  urazil  až  půl  čtvrt  míle... A  tu  náhle  na  stráni,  proti  všemu  nadání  do  lesa  a  do  polí,  se  cesta  křížem  rozdvojí... Petr  neví,  kudy  kam... Kouká  sem  a  kouká  tam... Přitom  k  sobě  hovoří : " Lesem  jíti ?  Jaký  strach... Vystoupíli  na  mne  vrah,  co  si  počnu,  nemám  zbraň !... Lesem  nejdu... Pán  Bůh  chraň !"...

" Širým  polem  také  strašno... Na  západě  stojí  mračno... Ano,  mně  se  věru  zdá,  že  už  pršet  začíná ! ... Mám  se  nechat  zabít  hromu ? ...  Ne ! ...  Já  raděj  půjdu  domů... Budou  se  mi  sice  smát,  ale  na  to  nesmím  dát !... Ať  se  smějou,  vem  to  chrt !... Lepší  posměch,  než-li  smrt ! ... A  tak  Petr  v  kalupu,  hledá  ves  a  chalupu... 

Sotva  ale  do  vsi  přišel,  tu  a  tam  hned  slyšel : " Hle  hle,  Petr  hrdina,  už  se  vrací  z  Londýna... Až  ho  doma  uhlídají,  ti  ho  jistě  nepoznají !... Vždyť  tam  vyrost  neli  víc,  jistě  málem  o  střevíc !... A  ty  vousy,  jaký  shon,  jelipak  to  vskutku  on ?...

Petr  jde  a  mlčí... Doma  se  pak  do  koutečka  skrčí... Mine  asi  hodina,  tu  se  teprv  rodina  z  krčmy  domů  béře,  kde  na  zdraví  Petříčka  prázdnila  se  sklenička...

Sotva  venku  vrzly  dvéře,  už  je  matku  slyšeti  naříkat  a  kvíleti :" Ach,  kde  asi  Petr  kráčí... Já  vám  umřu  v  samém  pláči,  neboť  já  to  dobře  vím,  že  ho  víckrát  nespatřím !"...

A  tu  Petr  za  pecí,  zticha  hlavu  vystrčí... Řka :" Maminko,  nu,  nu,  nu... Neplačte,  vždyť  já  jsem  tu !  To  mě  věřte,  nebo  ne,  nebýt  cesty  křížové,  nezdát  se  mi,  že  tam  prší,  už  bych  byl  teď  na  mou  duši,  neli  dál  a  šíře,  jistě  u  Paříže !" ...