Z Neumětel do Tramtárie

Kdeže to je, to nikdo neví, ale ono se to časem najde. Kdo hledá nachází a člověk je tvor zvědavý i hledavý.

Jsou různé cesty a existuje mnoho cest. Každá vede jinudy a jinam, ale nakonec se všechny sejdou v cestu jednu (nikoli dnes již do Říma), všechny ty potoky vlejí do řek a ty zase do moře a oceánu. Slejí se dohromady v jeden velký společný celek.

Člověk rád poznává stále nové, to je jeho přirozená vlastnost. Hledá však i bezhlavě a naráží. Utrpí tak četná zranění a začne víc přemýšlet nebo jej zastoupí ten, kterému to víc jde. A samozřejmě se snaží vše nové nově osedlat a ovládnout. Staré věci opouští i za cenu třeba jejich obracení vzhůru nohama a bláznivých nápadů a nachází uspokojení v nově nalezeném. A hned to také staví do jedné roviny s tím starým, ať je to jakékoliv. Něco se opět proseje a opustí, mnohé ale zapustí kořeny a prochází dalším vývojem.

Najdou se ale i tací lidé, kteří neopouštějí radikálně staré, neboť je to v podstatě nenahraditelné tam kde to je a hledají jen určitý posun k novému, v rámci zachování starého. Hledačství se zde spojí s rozumem a citem a nachází to pravé nové, které do tohoto místa patří.

Tak jedni blbnou fest, jiní blbnou méně, někteří trošku i myslí a něco vytvoří. A tak kde je ta společná Tramtárie? Nejspíš v NEUMĚTELO-UMĚTELÍCH, kde se výjimečně podaří porazit i blbost.