Vytrácení a obracení

Moderní umění vytvořilo již 19.století, 20. je dále rozvádí, ale i zavádí do slepé uličky bezvýchodných tendencí, projevujících se destruktivním vývojem.

Mám zde na mysli hlavně výtvarné umění, i když podobné tendence se projevují i v jiných uměleckých oborech. K tvůrčímu kulturnímu rozmachu docházelo i v dřívějších dobách, kdy se rodil nový sloh, jenž vyzrával a kulminoval a v závěrečném období ve svých nosných idejích upadal.

Podobně se vyvíjí i tzv. moderní umění, které se zakládalo již v první polovině 19.století a svoji kulminační epochu mělo na konci 19. a v první polovině 20.století. V druhé polovině se již začíná projevovat únava z nedostatku "spotřebovaného obsahového materiálu", zavádějící tvůrce často do nejrůznějších formálních spekulací. V současné době jsme svědky až zoufalého úsilí o nový umělecký rozmach moderny. Vedle standardních klišé, obměňujících se jen menšími vnějšími úpravami bez hlubší obsahové podstaty, se objevují stále častěji extravagantní díla, ve své bezmoci jen "křičící" výstřední brutalitou a znásilňující či devastující kulturní prostor kolem sebe. Jsou to projevy vnitřní prázdnoty, snažící se ohromit nevídanou unikátností, defakto ale jen upozorňující na svoji vyčerpanost a bezradnost. Tyto snahy jsou zahleděny hlavně do svého subjektivního egoismu a neschopné hlubší komunikace s prostředím, do něhož vstupují. Typické projevy vyčerpaného a zanikajícího slohu obracením etických hodnot.

Naproti tomu se rodí také nové tendence kulturního ozdravění, v obsahovém i formálním čerpání z vrcholícího umění starších epoch, jímž obohacují konstruktivní ideje moderní tvorby.

Arkýř s atikovým štítem navrženého nového křídla Staroměstské radnice

(vizualizace budov viz předchozí blogy).