Sebechvála?

Ale kdepak, jen vědomí hodnoty své práce, která dává člověku pocit přiměřeného a potřebného sebevědomí pro život.

Každý zná svou cenu podle vlastních schopností a práce a podle nich pak hodnotí práci a projevy jiných. Pakliže má díky tomu co vytváří nižší sebevědomí, projev člověka se sebevědomím vyšším mu může připadat jako nezdravá sebechvála. Nebo také jako projev se "zbytnělým egem". Tady je ale třeba rozlišovat v hodnotách pravdivosti a nepravdivosti.

Ukaž mi co děláš, ne co říkáš, a já ti řeknu kdo jsi. Tady ale hraje roli mnoho hodnotících faktorů: úroveň racionálního myšlení, inteligence, vdělanost, profesní a zájmová orientace, ambice a různé subjektivní emoce. Dochází k falešnému povyšování nebo k nespravedlivému ponižování osobnosti.

Člověk by měl být ve své rovině, nikoli se vyvyšovat nad ni nebo ponižovat pod ni. V případě, že se povyšuje, není v souladu sám se sebou stejně tak, jako když se ponižuje. To je potom klamná skromnost, kterou si také škodí, neboť se zařazuje do roviny, do níž nepatří. 

Každý člověk hledá sobě rovného, patří do určité skupiny, které přirozeně rozvrstvují společnost. Větší schopnosti jsou často záviděny a pomlouvány menšími. Proti nespravedlivému ponížení se pak brání (třeba oním zdánlivě "zbytnělým egem"), nebo ho ignoruje. Nemůže ale nižší rovinu přijímat a nechat se jí ovlivňovat, aby odvrátil její obvinění.

Ty domy sem patří jako zde jiné,

jsou tím, čeho na rynku třeba.

Kdo myslí jinak, pravdu mine,

takto zní ta jeho kletba.

-