Pan král a ti druzí - soudruzi

V jakých podmínkách mohou vznikat významná veřejná umělecká architektonická díla? Na demokracii to příliš nevypadá, bohužel! 

Za doby našich panovníků, pokud pan král, vysoko postavený šlechtic nebo církevní představitel, kteří disponovali majetkem a navíc byli i mecenáši umělců, v jejichž řadách dokázali rozpoznávat talenty, to byl ráj i pro schopné umělce. Dostávali zakázky a realizovali i velké projekty. Společnost si ale vybojovala do jisté míry spravedlivější demokratický systém, v pořádku, ale tím i paradoxně pohřbila velké stavební umění. V dnešním právním systému kolektivního rozhodování není možné, aby třeba pan prezident si sám objednal architekta a zadal mu významnou veřejnou zakázku. Také dobře, ale na druhou stranu, tyto věci jsou pod kontrolou schvalovacích komisí odborníků a také zastupitelů příslušných veřejnoprávních úřadů a jsou schvalovány hlasem většiny. A tady je problém. Co je většina? Průměr a i méně a pokud se v jejích řadách objeví i nějaký nadprůměr, který rozpozná třeba uměleckou výjimečnost autora předloženého díla a podpoří ho, dílo neprojde, neboť je neschválí ostatní členové poroty. Nepochopí autora, jeho práci, nebo třeba i do jisté míry pochopí, ale neuznají z nějakých osobních důvodů, např. ze závisti. Proto za socialismu a i v naší době vládne architektuře průměrnost a podprůměrnost, často se mylně a podvodně vydávající za nadprůměrnost. Prostě kultura upadá do průměru a podřadnosti. 

A co teprve takové stavby, jakou představuje např. dostavba Staroměstského náměstí? To už je prakticky vůbec neřešitelný problém, vzhledem k významu věci. Kolik lidí, zájmů a názorů je na něm zainteresováno!  Je za takové situace možné prosadit jakýkoliv návrh řešení, i ten skutečně dobrý? Vždyť se dostane (pokud se vůbec někam dostane) okamžitě pod "palbu mnoha chytřejších a znalejších, kteří věci vidí lépe", ale ve skutečnosti prosazují jen svou chatrnou vlastní představu. Tady musí být konsensus na ještě poněkud jiné úrovni, tj. podpora alespoň většiny zainteresovaných odborníků více příslušných státních institucí a navíc i laiků z řad veřejnosti. V pořádku, ale dostavba Staroměstského náměstí potřebuje architektonicky a umělecky více, nežli jen to, co produkuje současná kultura. A vyžaduje i urbanistické a architektonické překonání toho, co zde stálo dříve. Potřebuje návaznost na historii i modernost, potřebuje nové uspořádání staveb v proluce, harmonické včlenění mezi gotickou radniční věž a barokní kostel sv.Mikuláše, bez nového překrytí kostela a uzavření Pařížské třídy. Také zde vhodné využití a ohledy k lidem, hledajícím na náměstí nějaký odpočinek a levné občerstvení.

Tento návrh nabízí toto vše, doplňuje vhodně historickou zástavbu náměstí a nabízí četné možnosti využití dostavby i ponechaného volného prostoru ve zbytku proluky. Může ale být realizován v podmínkách demokratického kolektivismu? Odmítnou jej tvrdošíjní modernisté, prosazující tzv."nové významy a neotřelé vstupy", které ovšem vždy poškozují nebo ničí krásu a význam Staroměstského náměstí cizorodým urbanisticko - architektonickým zásahem (viz četné návrhy). Odmítnou jej i památkáři, kteří hlídají nedotknutelnost historických památek a dnes již spíše připustí nějakou postmodernu, jen ne nový, byť autentický historizující projev, aby se jim to nezačalo plést s autentickou historií. A nezačalo dokonce docházet i k přestavbám některých chráněných starších objektů a nahrazování novými, třeba i architektonicky hodnotnějšími, jako tomu bylo ve všech dřívějších dobách. A laická veřejnost? Tam by mohla být o něco větší šance, neboť tu nepůsobí takové konkurenční střety, jako v případě odborníků.