O čistotě a kráse

Estetika je věc citu člověka a filosofie jeho intelektu. Obojí se pak doplňuje a podporuje v umělecké tvorbě.

Úroveň uměleckého díla závisí na vybranosti a výši estetického a intelektuálního vnímání reality tvůrce a na jeho fantazii. Na schopnosti oddělovat podstatné věci od nepodstatných, v hierarchii duchovních hodnot eticky čisté od nečistého. Není to však čištění jednostranné, jednosměrné nebo jednoznačné. Plnost života nic takového nezná, jde jen o jakousi poměrnost a zařazenost obsahových energií v díle. Naopak, čím plněji, ale také vyváženěji jsou energie emocí a rozumu zastoupeny v harmonickém souladu, tím je tvorba silnější a hlubší. Výrazná převaha racionální nebo naopak emocionální složky vede k ochuzení a oslabení díla. Laciná a mělká estetika, podporovaná slabým intelektem, plodí sentiment a kýč. Pseudointelektuálové nadřazují myšlenku nad estetické složky a dosahují také jen umělecké podřadnosti, přičemž ani jejich idea nebývá v tvořeném patrná. Nezbývá jim pak, než aby své nesamostatné výtvory doprovázeli "intelektuálními" komentáři.

Skutečný umělec usiluje o plnohodnotnost, harmonii, čistotu a tedy i o krásu a samostatnost svých děl, která o obsahu hovoří sama. Bezobsažná nebo jen méně obsažná díla, vydávaná také za krásná, se brzy objektivněji rozpoznají a zařadí do své kategorie. Je to do značné míry jev i problém mnohých projevů moderního umění. 

Michelangelo, Madona a sv. Anna, kresba, Paříž, Louvre (Výtvarné umění, 6-7, 1964)

-