Není umění jako umění

Také jsem ve svém osobním vývoji procházel tímto druhem umění, ale dnes již na něj pohlížím poněkud s despektem.

Jsou to euforické experimenty umělců 20.století (zde malířů), dosud pokračující ve svém vývoji. Je to zahledění se do svobody projevu, do vlastních subjektivních vizí a odpoutání se téměř od všeho, co charakterizovalo dřívější poctivou uměleckou tvorbu. Odklon od reality a jejích přesvědčivých stylizací i od poctivého řemesla do světa diletantismu a vesměs nepřesvědčivých deformací. Můžeme vidět pěkné barvy, ale i naivní, destruktivní a dětinský obsah těchto děl. Dospělí, vracející se k dětským projevům, na které můžeme nahlížet i jako na určitý druh paranoidních představ. Tvůrce začal usilovat o originalitu za každou cenu a odklonil se od snah jeho přenášení do objektivnějších a sdělnějších rovin pro širší veřejnost. Uzavřel se povýšeně do své "ulity" a obvinil ty, kteří ho nechápali, z jejich duševní méněcennosti.

Tento "osvobozující" diletantismus v umění se ale během 20.století velmi rozšířil a našel si řadu stoupenců. Do značné míry tak již charakterizuje kulturu naší epochy, zasáhl do všech oblastí našeho života, proto se odůvodněně zařadil i do jejího vývoje. Na druhou stranu ale nepřestává být tím tzv."uměním pro umění", do kterého se pasoval hned od svého počátku. Byla to revolta, byť poněkud naivní a dětinská, reagující na dožívající akademické kánony a eklektismus 19.století, proto se tak rozvinul její úspěch. Vždyť není to lákavé, když se již nemusíme tolik dřít a namáhat něco vytvořit? Člověk tíhne k pohodlnosti a snadné dostupnosti všeho, proto si vytváří i takové všeobecné životní podmínky. Díky tomu nalézá i v těchto projevech životaschopné umění. Srovnatelné obsahově s díly starých mistrů sice není, ale je upotřebitelné v naší zrychlující se době, i za cenu postupujícího kulturního poklesu společnosti. Nemusíme se zde bát ani označení, že tento vývoj v lidské společnosti představuje i určitou degenerativní chorobu.