Náš vesmír

Je zřejmé, že vědci nepozorují kompletní kosmický prostor, ale jen jeho část, čehož jsou si i vědomí. Ale již mají tendenci stanovovat pravděpodobnostní závěry o jeho vzniku, vývoji a dokonce také zániku.

Zde pak i dovozují extrapolačními výpočty jeho pravděpodobnostní zbytek. Celek bude ale nejspíš ještě mnohem rozměrnější a složitější. O tom, kde se naše vesmírná soustava nachází a jakou v ní plní roli ani nemluvě. Může se jednat v připodobnění o "jedno či vícebuněčný" organismus pro nás vyššího řádu, na jehož struktury jsme svou existencí vázáni (možná, že zde existují i vyšší a inteligentnější tvorové než jsme my). V určitém přirovnání třeba k buňce prvoka má také všechny orgány a struktury, potřebné k životu. Veškeré jeho části jsou komunikačně propojené a vytvářejí uzavřený organický celek, přijímající energii ze svého okolního prostředí. To se děje prostupy v jeho obvodní slupce, tvořené nepropustnou silnou vrstvou hmoty různého složení, a  taktéž i pro odvod výměšků, která zároveň chrání objekt před škodlivými vlivy.

Organismus má ve svém vnitřním prostoru víceméně stálou teplotu, vytvářenou různou produkcí tepla ze svých tepelných zdrojů (v pozorované části vesmíru - galaxie a jednotlivé hvězdy). Ovšem teplota se v průběhu miliard let stále postupně mění, neboť vesmír v našem pozorování defakto vyhasíná a také neustále růstem zvětšuje svoje dimenze. Prostor je většinou tmavý, jen kolem zdrojů světla a odraženými paprsky také kolem dalších těles soustavy osvětlený. 

Z toho, že veškerá tělesa pozorované části kosmu jsou v pohybu po svých oběžných dráhách a také v rotačním pohybu, díky čemuž je u větších těles nejvýhodnější kulovitý nebo zakulacený tvar, bude podobného tvaru i objekt celého vesmíru. Také i tento celek bude ve více pohybech v prostoru vesmíru vesmírů. Dá se předpokládat i jeho rotační pohyb.

Jako každý živý organismus, tak také vesmír se rozmnožuje. Zde se toto děje nepohlavní cestou tzv. pučením, dělením nebo i srůstem a splynutím dvou, případně i více vesmírů při jejich srážce, rovněž jejich rozpadem. Tady potom dochází k přerůstání kvalit původních celků do nové kvalitativní úrovně (podobně jako křížením u námi známých druhů živých tvorů). Zde také mohou existovat různé druhy vesmírů, které takto splynout nemohou, proto ani nemůže dojít k jejich srážce, případně dojde-li, znamená to konec existence pro oba vesmíry, neboť se vzájemně rozdrtí a zničí. Mohou zde působit i tzv. mezivesmírné gravitační síly, udržující tyto objekty ve vymezených dráhách, ale podobně jako u těles pozorované části vesmíru, může docházet někdy i zde k jejich srážkám. 

Náš vesmír je ve fázi dozrávání či dospívání, kdy stále roste, ale je již patrné jeho vychládání. Vše ale probíhá v obrovských časových dimenzích. Patrně se jedná o klasický čistý útvar, vzniklý oddělením od svého rodiče a ve své nynější vývojové fázi již také jevící tendence "bobtnání", připravující rozmnožení dceřinnými vesmíry, jimž předává část své hmoty a energie pro tvorbu jejich vlastních orgánů.

Dojde během dalších miliard let k vyhasnutí a zhroucení našeho vesmíru, ve kterém žijí i lidé? Je to možné, ale také mohou vzniknout nové celky i pro život člověka nebo v té době jeho dalších vývojových forem. Případně může dojít i ke srážce s jiným takovým kolosem a k promíšení obou do nové životaschopné kvalitativní úrovně. S přenosem veškerého života do něj a k tvorbě jeho nových podob. Forma rozmnožení rozpadem na menší životaschopné objekty u tohoto typu patrně čistého, nesdruženého vesmíru, vzhledem k vývoji pozorované části, je asi méně pravděpodobná. Ale nevíme, neboť je možná pozorována jen malá část tohoto celku. 

Vědecko-technické prostředky a možnosti nedovolují člověku odhalovat organické "nitky či struny" a vazby struktury pozorované části kosmického prostoru (zatím?). V měřítku k nim se člověku jeví jen jako struktury anorganické, s poněkud nepochopitelným dosud známým životem na Zemi.

Různé druhy jednobuněčné měňavky

(Světem zvířat - bezobratlí, J.Hanzák a kol., ilustrace A.Pospíšil, Albatros Praha, 1973).