Mám rád svou práci

Stále se vracím k tomu, co je mi nejbližší a dělám si o tom tady svoje články. A dělám si to pro sebe, a když se ještě někdo přidá, o to je to pak lepší, že je to i pro někoho jiného.

Když mi to někdo napadá a kritizuje, je mi to líto, ale s tím se nedá nic dělat. Člověka uspokojuje dobře vykonané práce, zvláště když pro ni udělal velmi mnoho, a o to je pak z ní větší radost, když se podaří docela dobře. Vybíral jsem si velmi obtížné architektonické úkoly v Praze, které nebyly dosud uspokojivě řešeny a také to Staroměstské náměstí, které na svoje řešení stále čeká. Návrhu se zde dostalo od čtenářů různého ocenění, od kladného až po zcela negativní. Oceňovány, ale i naopak odmítány jsou právě jeho přednosti.

Koncepce několika řadových domů nahrazuje neřešitelnou koncepci jedné velké budovy v proluce mezi radniční věží a kostelem sv.Mikuláše a její vizi nepřiměřeně reprezentativní budovy, jakou SN nikdy nemělo a ani nepotřebuje. Tu navodilo Nobileho radniční křídlo z 19.století, které nezapadlo do zástavby rynku, nehodilo se na něj, ale dlouholetý zvyk na předimenzovanou pseudogotickou architekturu nasadil defakto stavební měřítko všem soutěžím 20.století na její přestavbu.

Tento omyl jedné velké budovy se vleče všemi soutěžemi, i když se sem tam objevují i střízlivější názory na dostavbu proluky. Navrhovaná budova v soutěžích proměňuje svoji délku, výšku a architekturu, ale všechny mají jednoho spoječného jmenovatele: urbanistickou kolizi s celým Staroměstským náměstím.

Vracím se stále k této své práci, protože ji mám rád pro to, co jsem jí všechno obětoval a co pro ni vykonal, aby byla na SN možná. A dávám si ji sem hlavně sám pro sebe a také pro ty, kteří chápou o co se jedná. Vytrvale je rovněž negována a vracena do starých beznadějných kolejí "velkolepě reprezentativní budovy", a nebo negována z důvodu odmítání jakékoliv dostavby proluky. To je zase opačný extrém dlouhodobého zvyku na tento stav po vybourání radnice. 

Zvyk je zvyk a kvůli němu vždy bývá velký povyk. Běda sáhnout na to, na co jsme dlouhodobě zvyklí, to je až trestuhodné. A tak ti co přemýšlejí a tvoří se musejí vždy vyrovnávat s tlakem těch, kteří přemýšlejí méně a netvoří. Tvořit znamená násilí pro mnohé netvořící, neboť je nutí přemýšlet a chápat nové věci. Proto je třeba vytrvalosti v prosazování odmítaných nových dobrých věcí.

Jak mohu dát za pravdu někomu, kdo maří poctivou práci a prosazuje provizorní stav, který tady řeší mnoho odborníků již velmi dlouhou dobu. Jde o dosažení kvalitního stavu věcí, ne o ponechání toho, co tu je z důvodu neměnnosti pro zvyk.

Vždy se vracím k této práci, ale vždy také v nějakém pozměněném podání článku.

-

Neboť i 100x opakovaná pravda se stává pravdou.

-

Návrh z poslední soutěže (1987-8) dělí vně dostavbu radnice na tři objekty téže architektury. Nejedná se o adiční připojení několika samostatných domů, což působí rušivě v urbanismu SN. Nevhodně umístěná vyšší zeleň do prostoru mezi budovou a koslelem.

Podobná koncepce jiného návrhu, rovněž z poslední soutěže, ale s odstavením kostela z obrazu náměstí.

(Architektura ČSR, ročník XLVII., 1988/5)

Adiční připojení několika domů k věži v souladu s urbanistickou i architektonickou typologií zástavby SN. Zde vyšší zeleň ve dvoře za domy, prostor před kostelem pohledově volný.

-