Krása umělecká

Toto je jen malé zamyšlení nad tímto fenoménem v životě člověka, nad jeho potřebou libých, estetických či duchovně-estetických vjemů a prožitků. Nebudu se zde pouštět do hlubších a širších analýz z hlediska různých odborných hledisek.

Člověk se obklopuje věcmi, které se mu líbí, které ho uspokojují, podle svých estetických a kulturních měřítek.

Krása je kladný či libý pocit vyvolaný pozorovaným objektem, jevem, obrazem, dějem, slyšeným nebo čteným slovem, zvukem, prožitkem... Je to něco, co nás uklidňuje, soucítí s námi, obohacuje nás či povznáší.

Krása je ale proměnlivá jako člověk sám, každý ji vidí jinak a v něčem jiném. Jsou také hodnoty, které vyvolávají podobně příjemné pocity u více lidí nebo i u mnoha lidí.

Umělecká díla si člověk vytváří především pro pocit krásy. Ve společnosti existuje hierarchie těchto hodnot, rozvrstvená podle kulturní hladiny a úrovně člověka. Každý (nebo většina z nás) si vybírá podle svého založení. Tyto roviny pochopitelně také mezi sebou soupeří a bojují. 

Krása uměleckého díla je stupňovaná svým obsahem. Čím je dílo obsažnější a mistrnější, tím působí závažněji, hlouběji či duchovněji. Tím je také vzácnější a cennější. Vzniká tak jakési horní patro srovnávacího měřítka eticko-kulturních lidských hodnot, jako pomyslný pilíř či úpon v této konstrukci.  Objektivita a zařazení děl jsou dány velikostí vyjadřovaného obsahu, nikoli četností jejich obdivovatelů. Obsah představuje výši nadhledu a míru všestranné korekce.

Na reprodukci:

Eugéne Delacroix, F.Chopin (detail), 1838