Experiment a tradice v architektuře

Člověk lpí na svém historickém dědictví jako dokladu a svědectví svého vývoje a poznaných hodnot. Zapisuje svůj vývoj jako rozšiřující se poznání a zkušenost.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          Smyslem tvůrčího experimentování je nalézání nových možností, postupů, prostředků či forem, překonávajících formy dosavadní, přežité. Samotný experiment zůstává ovšem pouhým pokusem či vzdorem vůči zavedeným a vyčerpaným klišé. 

Každá doba usiluje o své sebevyjádření, o svou identitu a stabilizaci nalezených hodnot. Epocha střídá epochu, sloh střídá sloh či styl nahrazuje jiný styl. S ohledem na probádanost předmětu tvoření ovšem člověk fixuje určité hodnoty jako trvale pro sebe platné. Objektivizuje svá poznání, která dále uplatňuje ve svém vývoji. Pravým smyslem a cílem experimentální tvorby je posouvání hranic prověřených hodnot, jejich adaptace v nových podmínkách, tozvíjení, obohacování, nikoli jejich radikální nahrazování.

Architektura je jedním z nejprobádanějších oborů lidské činnosti. Stavby provázejí člověka po celou dobu jeho existence. Byly propracovány zákonitosti architektonické tvorby podle účelu, funkce stavebního díla, z hlediska bezpečnosti staveb i z hlediska estetických potřeb, které jsou samozřejmě stále ve vývoji.

Z hlediska estetického ztvárnění formy stavebního díla se zde dále vyvíjí proud kulturně-duchovní architektury, vstřebávající a umělecky reflektující hlubší ideje své doby. Naproti tomu stavební dasign je jen vnější, povrchovou estetikou formy staveb. Má své opodstatnění v širokém spektru této tvorby vzhledem k účelu staveb. Oba tyto směry či proudy se vzájemně prolínají a mají i své pokleslé a extrémní projevy.

Velmi citlivou problematikou je zasahování do cenné historické zástavby, kde umělecká náročnost tvorby architektury velkých slohů někdy vyžaduje podobný tvůrčí přístup a sílu architekta.

Kulturně-duchovní architektura hledá své nové cesty a své nové místo ve společnosti. Chápe zrádnost laciného experimentování, opájejícího se vnějšími efekty, falešnou originalitou vzpírající se poznanému. Architekt nepohrdá ověřenými hodnotami, stavebně-konstrukční logikou (z hlediska psychologie člověka ve vztahu k přírodním činitelům), ani historickými kulturními tradicemi. Pracuje dnes již také s jednoduššími tvary, pro něž hledá nové harmonické vztahy. Přehodnocuje skutečně neživotné názory a zastaralé projevy a usiluje o identitu dnešního kulturního člověka, i o trvalejší platnost svého názoru. Historické kulturní tradice jako projev kulturnosti národů chápe jako základ pro tvůrčí aktivitu i ve své době. 

Zde se nalézá také cesta i k novým formám, jež neztrácejí kontinuitu se základními principy architektonické tvorby. Jiný názor připouští odklon od těchto tradic a hodnot a obhajuje osvobozený, individualistický přístup k tvorbě. Zda je či není ten který projev skutečnou tvorbou záleží na schopnostech a přínosu architekta, a také na pochopení místa, do kterého umísťuje svoji stavbu.