Člověk je jen člověk

A jako takový je zakletý sám v sobě. Jeden můj známý to říkal lidově: "každý jede to svoje, dokud nezakalí".

Ale vzájemně se neustále sužujeme požadavky, abychom přestupovali ze svého zakletí do zakletí jiného a tím naplňovali potřeby jeho. To pak je naopak přetahováno zase do jiného zakletí. Nějakou flexibilitu má každý, ale jen určitého druhu a do určité míry. Je to pouze omezená přizpůsobivost k něčemu, v rámci vlastní pevnosti. Překračujeme-li dlouhodobě tuto pevnost pod tlakem cizích požadavků, může pak docházet i k poruchám osobnosti a zdraví. Každý má právo na sebeurčení, na svou vlastní cestu, avšak žije ve společenství různých lidí, kterým se musí také nějakým způsobem přizpůsobovat nebo i podřizovat. Každý ve svém vlastním programu a pocitu. Jsou lidé různé vnitřní síly, různých vlastností, zájmů a potřeb. 

Člověk je jen člověk a celý život jede to svoje, dokud nezakalí...

Na své cestě je všelikým způsobem ohýbán, někdy i vykolejován a záleží jen na něm, jak dokáže uhájit svou vnitřní pevnost. Někdy také s cizí pomocí.

Mým snem od dětství bylo vytvořit v umění něco velkého, ale takového, co by dávalo smysl více lidem. Není to egoismus tohoto cíle, ale prostředků k jeho dosažení. Tady není možné ustupovat rušivým vlivům. Nemohu přestupovat ze své koleje na jinou kolej a zrazovat tak sám sebe.

Kromě vysněného cíle (pokud nějaký takový má) ale člověk potřebuje v životě více věcí a tady dochází k dalším kolizím, střetům i haváriím. To všechno ale patří k sobě, bez těchto jednotlivostí a různic po cestě by nebylo celku a výsledku. Jdeme za tím svým, aniž víme jak to dopadne, ale musíme jít, neboť: "jedeme to svoje, dokud nezakalíme".

Zrzku (tak jsme tomu dotyčnému kamarádovi z mládí přezdívali), ty jsi již dávno "dojel a zakalil". My stále ještě jedeme a nevíme co ještě přijde...

-

Nahoře: Vincent van Gogh, Vlastní podobizna se ovázaným uchem (detail), 1889 (Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha 1981).

-