Knížka "Tankový prapor" Josefa Škvoreckého napsaná již v roce 1954 vyšla v tehdejším Československu až po sametové revoluci v roce 1990. (O třicet šest let později.) O rok později natočila na toto téma první československý soukromý film firma Bonton. V režii Víta Olmera zde excelovali herci Miroslav Donutil, Ludvík Vaculík, Roman Skamene i pozdější ministr kultury Vítězslav Jandák. Jako bývalý vyškolený tankista a důstojník v záloze jsem si vzpomněl na některé příhody ze života u tankového praporu a poslal je do promo akce pro diváky filmu. Od firmy Bonton jsem tehdy za svůj příběh dostal poštou jako literární odměnu velké množství hudebních LP gramodesek z jejich produkce. Když se sejdou muži, kteří byli na vojně v tehdy Československé lidové armádě, tak si mají o čem povídat celé hodiny a nasmějí se až dost. Pár krátkých příběhů připojuji nejen pro zasmání ale i k zamyšlení. V této souvislosti vzpomínám rád na krásné filmy z vojenského prostředí jako byl muzikál " Kdyby tisíc klarinetů " nebo "Bylo nás deset", "Můj brácha má prima bráchu", "Copak je to za vojáka" a jiné. Vycházejí nyní i na DVD. Na blogu už jsem zahlédl i humorné vzpomínky jiných autorů, a tak přidávám také svou trošku do mlýna. V diskuzi můžete napsat své vzpomínky i vy - čtenáři. Ať se pobavíme navzájem. I když některé příběhy nebudou jen veselé.
Michal Suchánek u pucování laufu tankuBonton film
Lidská zátka v tankovém průlezu.
Chudáci studenti vysokých škol kdysi museli povinně absolvovat během studia dva roky vojenské přípravy na vojenských katedrách. Byla to příprava na jednoroční vojenskou službu po ukončení školy. Dva roky s výjimkou prázdnin jsme museli mít předpisový krátký sestřih vlasů, což nelibě nesly naše přítelkyně a milé, které obdivovaly naše delší vlasy á la Beatles nebo Rolling Stones. Přesně podle písničky "Když mě brali za vojáka " - vypadal jsem jako blbec - jako všichni dokola - la - la. Jeden den v týdnu jsme se museli převléci do vojenských mundurů a pochodovat na betonových panelech různých výcvikových prostorů ve městech, kde vysoké školy sídlily. Není mi jasné podle jakého klíče byla vybrána zaměření vojenských specializací. V Praze se školili někteří vysokoškoláci z Univerzity Karlovy na velitele tankových čet. Bylo jedno zda to byli právníci, přírodovědci nebo studenti fakulty tělesné výchovy a sportu. Nikoho nezajímalo, že do skutečných tanků se musela úzkým průlezem ve věži v časovém limitu nasoukat nesourodá hmota lidí různých rozměrů. Vidět dvoumetrového baskebalistu jak se nemůže poskládat do malého prostoru tankové věže bylo zcela běžné. Důstojníci řvali : "Zavřete ty poklopy a nečumte ven !". Někomu to prostě nešlo. Nejhumornější situace nastala, když se tankový průlez neprodyšně uzavřel velkým obvodem pasu obézního právníka se silnými brýlemi. Bezmocně mával rukama a marně se snažil dostat do tanku s pomocí kamarádů, kteří se obávali trestu za nesplněný časový limit. Tahali ho za nohy zevnitř tanku. Tlačili ho do ramen shora, ale tělem dokonale "zašpuntoval" průlez a nebyla šance ho do tanku nastrkat. Ostatní osádky pobaveně přihlíželi kuriózní situaci a po mírném cukání v koutcích úst se začali všichni nekontrolovaně smát. Velící důstojník měl naštěstí smysl pro humor a řekl." Ten nemá šanci se do tanku dostat. Vytáhněte ho." Vyprošťování uvízlého budoucího prokurátora nebylo vůbec jednoduché a všichni marně promýšleli, jak ho dostat ven a neublížit mu. Nakonec dva fyzicky silní hoši vlezli do tanku průlezem pro řidiče a právníka "vyrazili" jako špunt zevnitř zpět na svobodu. Později obézního právníka přeřadili k jinému druhu zbraně. Dvoumetrové basketbalisty, kteří se průlezem tankové věže protáhli u tankistů ale nechali.
Málem zaplatil životem za střevlíky
Psal se rok 1977 a ve vojenském výcvikovém prostoru u Týna Nad Vltavou jsme měli ukončit na závěrečném vojenském soustředění své "předvojenské vysokoškolské vzdělání". Probíhaly ostré střelby z pistolí, které mají tankisté jako osobní zbraně u sebe v tanku. Na palebné čáře střelnice stála připravená další skupina studentů vojenské katedry a odjistila pojistku zbraně pro zahájení střelby. Terče stály ve větší vzdálenosti a pro teprve začínající střelce nebylo vůbec jednoduché se trefit do soustředných namalovaných kruhů. První série výstřelů minula terče a ze stromů vedle terčů odletovala kůra a třísky. Velící důstojník najednou s vytřeštěnýma očima zařval " Palbu stav." někteří studenti s chrániči sluchu jako měl Otík ve filmu "Vesničko má středisková" stříleli vesele dál. Ozvalo se pískání na píšťalku a velitel střelby ječel jak siréna."Zastavte palbu vy pitomci. Někdo se tam motá za terčem." Opravdu v prostoru kam směřovala střelba se plazila nějaká postava v čárkovaném maskovacím oděvu, který nosili studenti vojenských kateder. "Co tam proboha děláte?" volal ateisticky orientovaný důstojník. Všichni už měli zbraně uložené předpisově v pouzdrech a rozpačitě se blížící postava studenta přírodovědecké fakulty s klidem vědce prohlásila :"Hledal jsem tam střevlíky . Tady jsou ve vojenském prostoru vzácné druhy." A zvedl ruce s tmavým broukem na dlani. Důstojník nevěřícně ze sebe vyrazil:" "Von ten blázen je málem po smrti a já u prokurátora." Měl pravdu. Onen přírodovědec byl tak hezky posedlý střevlíky, že pravděpodobně on založil muzeum střevlíků ve svém rodinném domě. Nebo to byl možná jiný - podobně zanícený přírodovědec ? Opravdu nevím. Ale hlavní je, že přežil amatérskou střelbu studentů vojenské katedry.
Podobných příběhů existují tisíce, ale tady jsem napsal jen pár připomínek a vzpomínek. Do diskuze pod článkem můžete napsat třeba i své krátké vojenské vzpomínky, ať se pobavíme. Naštěstí dnes nemusí nikdo "zatím" do armády povinně.
