Bylo - nebylo. Před mnoha lety museli mladí muži z Čech, Moravy i Slovenska na dvouletou základní vojenskou službu, i když se jim nechtělo. Podléhali jsme branné povinnosti a na vojnu jsme museli i jako vysokoškoláci. Dva roky jsme museli jeden den v týdnu navštěvovat tzv. vojenskou katedru, kde náš školili nejen v pořadové přípravě, ale i ve znalostech bojové techniky vojsk Varšavské smlouvy a tehdy nepřátelských vojsk NATO. K nelibosti našich přítelkyň jsme chodili předpisově velmi nakrátko ostříhaní. Jak zpíval Jarek Nohavica "Když mě brali za vojáka" stříhali mě dohola - vypadal jsem jako blbec - jako všichni dokola - la- la. Naštěstí naše děvčata nemusí povinně do armády jako dívky v Izraeli. Naše armáda se konečně profesionalizovala a naši synové a vnuci už nemusí povinně na vojenskou službu. Naopak. Kdo dnes chce sloužit v armádě, tak musí splňovat velmi přísná zdravotní i psychologická kriteria. A ta mnozí uchazeči nesplní.
Jak ušetřit rok vojenské služby ?
Kdo absolvoval dva rokyvojenské katedry při studiu na vysoké škole, tak mohl nastoupit na vojenskou službu u vojenských útvarů pouze na jeden rok - jako absolvent.Většinou jako vyškolený velitel čety.Ale bylo potřeba složit závěrečné zkoušky z několika druhů odborné vojenské přípravy.Ty jsme však skládali až na závěrečném pětitýdenním soustředění u bojových útvarů. To byla přehlídka ztraceného času o prázdninách.Místo cestování v kánoích na vodě jsme jezdili v tancích pod vodou v Týně nad Vltavou i na prašných polích v okolí. Běhali po rozcvičkách a stříleli do terčů ze samopalů i pistolí. Uhádne čtenář blogu, kdo je první vlevo na snímku v brýlích ? Letos je to jeden ze sportovních komentátorů mistrovství světa v hokeji na Slovensku.
V Praze jsme studovali na fakultě tělesné výchově a sportua v Praze-Motole jsme se na zařízení vojenské katedry připravovali na střetnutí s nepřátelskými vojsky NATO. Dnes už je ale česká armáda součástí NATO.
Můj spolužák Petr, který studoval český jazyk a tělesnou výchovu začal externě při studiu spolupracovat s Českou televizí.Byl i šéfredaktorem školního časopisu, do kterého jsem občas přispíval. Často jsme spolu trénovali gymnastiku na hrazdě, kde jsme nechávali nejen pot, ale i krev z utržených mozolů.Lákal mne, abych si také zkusil udělat pár reportáží a komentářů v televizi. Když jsem si představil kolik sobot a nedělímusí být člověk mimo domov, tak jsem neměl zájem to podstoupit.On se ale v České televizi osvědčila stal se trvalým pracovníkem sportovní redakce, kde je už přes třicet let. Už víte kdo to je ?
Mezi snímkem z vojny a fotografií z letošního finále hokejové ligy uplynulo 34 let. I fandové mu fandí. Získal celkově 6 x cenu Tý-Tý televizních diváků.
