Malý chlapec čůrající na přilbu vojáka připraveného ke střelbě. Údajně to není naaranžovaný snímek. Nejhorší je, že si člověk připadá jako voják Švejk. Slyším název knížky nebo filmu " Tankový prapor " a i-dnes si živě vybavím různé situace, které člověk zažil u tankistů na vojně sám. Pro některé lidi, kteří povinnou vojenskou službou neprošli je řada příběhů neuvěřitelných. Nikdy nezapomenu na velmi příjemného slovenského inženýra stavaře, který chodil spát už v sedm hodin večer a spokojeně pobíhal po vojenském pokoji kasáren v pyžamu. Když jsem ho tak viděl poprvé, tak jsem se ho zeptal:" Proč jdeš tak brzy spát ? " Odpověděl : " Miro, čas prespatý na vojně nie je prežitý na vojne - vieš ?". Na takový legální způsob úniku z vojenského prostředí se nedalo říci ani popel. Nikdo z nás nechtěl být profesionálním vojákem a chtěli jsme dělat svá povolání a neztrácet čas vojenským výcvikem k zabíjení a ničení. Byli mezi námi lékaři, kteří slíbili, že budou léčit a ne škodit. Byli tam i architekti, kteří ale měli těžkými tanky ničit domy. Zemědělští inženýři a zahradní architekti, kteří měli vytvářet krajinu a ne ji devastovat. Dodnes sbírám citáty moudrých a zajímavých lidí. Z jedné knížky o válce mi utkvěl v paměti velmi pravdivý výrok, který asi není úplně věrně zapsaný ." Ve válce se navzájem zabíjejí lidé, kteří se neznají - kvůli lidem, kteří se znají." To si člověk vzpomene na politiky, kteří se usmívají, když si podávají ruce a znají se jménem. Pak ale posílají statisíce lidí proti sobě a ti se jménem neznají a musí zabíjet druhé, aby nebyli zabiti protivníkem. Dokumentuje to smutný video-rozhovor s mladým 26-ti letým bosenským ostřelovačem v obleženém Sarajevu v roce 1993. Také náš písničkář Jarek Nohavica věnoval Sarajevu stejnojmennou písničku . Bohužel Sarajevo bylo odstřelováno i srbskými tanky (video) , a tak jsem si vzpomněl jak jsme u tankového praporu viděli těžké střely létat vzduchem. Na videu hoří i tramvaje z Tatry-Smíchov dodané do bývalé Jugoslávie. Málokdo ví, že v Sarajevu byla před II.světovou válkou silná česká menšina a měla tam svou československou obec. Podobné to bylo s Čechy v Záhřebu i Bělehradu.
Stalin a Ribbentrop 1939 o Polskuwww.flickr.com
Jak tank málem rozstřílel věž střelnice s důstojníky
U nejmenovaného tankového pluku a praporu v bývalém Československu sloužil po ukončení vysoké školy doktor přírodních věd jménem Václav , kterému byla vojenská služba velmi vzdálená. Prostě musel protrpět jeden rok služby ať chtěl nebo nechtěl. Jeho specializací byla paleontologie, kde se zabýval určitými typy živočichů - lilijicemi, které žily před mnoha milióny let a v mořích žijí dodnes. V civilu byl zaměstnancem jednoho muzea u Prahy. Jednou z mála jeho radostí na vojně byla cigareta a také trocha klidného spánku. Byla tam řada i dalších kamarádů, ale Václav byl unikát. Dohromady nás svedla jen ta skutečnost, že nás zařadila vojenská správa na jedno místo v Čechách. Zážitků bylo mnoho a část vzpomínek jsem už zde popsal. Například jsme měli tzv.ostré střelby z tanku, kdy se nestřílelo jen kulometem střelivem ráže 12,7 mm vloženým do velké hlavně, ale velkou ráží 100 mm. Tanky vždy odjely na palebnou pozici střelnice a střílelo se až na povel z vysílačky. Zvláštní pro nás bylo, že jsme po silném výstřelu viděli velkou hmotu střely jak letí vzduchem k cíli. Malé střely z kulometů a samopalů jsme nikdy nestačili vidět. Jednou velitel jednoho tanku udělal chybu a nabitou hlaveň otočil nechtěně směrem na velící věž střelnice, kde stáli důstojníci pluku. Tehdy jsme poprvé viděli jak nedůstojně utíkali po čtyřech naši nadřízení z věže pryč. Naštěstí tehdy neznámý velitel tanku nevystřelil tímto směrem a nikdo nezahynul. Pochopitelně byl zodpovědný velitel naštěstí jen kázeňsky potrestán.
Jak paleontolog Václav nevyhlásil poplach
Blížilo se divizní cvičení a očekávali jsme nácvik tzv. Bo-Po tj. bojové pohotovosti, kdy jsme museli v časovém limitu vyběhnout z kasáren do garáží k tankům a vyjet ven. Bylo to však veřejné tajemství, že to má být v určitou noc, a tak většina lidí si lehla na kavalec oblečená. Po vyhlášení poplachu (Bo-Po) v noci byl náš prapor až příliš rychlý a vyjelo se daleko dříve než se mělo. Byli jsme pak potrestáni tím, že jsme se museli ve dne převléknout do pyžam a trénovat převlékání a výjezd. To se zase časový limit nepodařilo splnit, a tak se cvičilo a cvičilo. Pak měl být někdy vyhlášen poplach v noci, ale už nebylo známo kdy. Onu noc měl službu pomocníka dozorčího útvaru náš kamarád paleontolog Václav, který hrál výborně šachy a všechny nás bez problémů porážel. Často promýšlel všechny možné varianty a možnosti.Důstojník z povolání, který měl službu dozorčího útvaru někam odešel a náš Václav spokojeně v teple poklimbával. Asi ve dvě v noci se ozval telefon, kde se ohlásil veltel útvaru a žádal pomocníka dozorčího, aby vyhlásil bojovou pohotovost. Náš Václav byl rozladěn, že byl probuzen a zeptal se do telefonu :"Vy jste opravdu velitel útvaru?" Z telefonu se ozval řev a Václav oddálil sluchátko a čekal, až se hladina decibelů sníží. Pak se stoickým klidem pronesl do sluchátka :" Jestli ty seš velitel útvaru, tak jájsem svatej Václav !" a zavěsil. Myslel si, že si z něj dělají legraci kamarádi. Co se dělo potom znám jen z vyprávění. Velitel pluku málem dostal mrtvici a ještě tentýž den nechal milého doktora přírodních věd zdegradovat z hodnosti svobodníka absolventa na tzv. "průvana" což byl vojín absolvent, kterému zůstaly na náramenících jen dvě kolejničky - a mezi nimi to "protahovalo". Stejně ale zůstal naším kamarádem a pomáhali jsme mu jak jsme mohli. Vždy si vzpomenu na výrok Švejka z filmu, kde ho hrál pan Hrušínský."Nestřílejte, vždyť jsou tady lidi ! ".
