Sarkozyho vztyčený ukazováček vs. Topolánkův vytrčený prostředník

Prezident Sarkozy je raněn!

S ukazováčkem vztyčeným k České republice to včera prohlásil na půdě EP. Je raněn, že české úřady

a Pražský hrad nejsou před blížícím se českým předsednictvím EU dostatečně „obtapetovány“ vlajkami Unie.

Vzhledem k tomu, že jsem mladší ročník výroby (1982), nemám příliš výrazné vzpomínky na dobu, kdy se povinně vyvěšovaly rudé vlajky se srpem a kladivem. Ale díky Sazkozymu a spol. obdobným manýrám, zdá se, také neuniknu.

Pravda, změnila se mocnost, světová strana a změnila se i barva vlajky.

Princip ale zůstal. A to je právě špatně!

Je špatně, že po nás zase někdo požaduje, abychom vyvěšením něčí vlajky manifestovali svou servilitu a poslušnost. A to, že v celé této záležitosti vůbec nejde o vlajku EU, ale právě to tu zmiňovanou servilitu a poslušnost, je snad každému jasné.

Členy Evropské unie jsme se stali dobrovolně. A právě proto bychom se také měli dobrovolně rozhodnout, kde vlajku vyvěšíme a kde nikoli. Pokud se někdo svobodně a dobrovolně rozhodne nevyvěsit modrý prapor s hvězdami, není důvod to zpochybňovat, rozhořčovat se a cítit se raněn. A už vůbec není důvod o tom zapáleně žvanit v Evropském parlamentu. Až bude Sarkozy chtít před francouzskou hymnou hrát Beethovenovu Ódu na radost, prosím, jak je libo, nemám problém!

Nechť to klidně dělá. Ale ať k tomu nikoho nenutí.

Vlajka EU je symbol. A značně symbolická je také celá tato „vlajková aféra“.

Měli bychom tyto symboly a signály z Bruselu kriticky vnímat!

Sarkozyho včerejší vztyčený prst směrem ku Praze nebyl rozhodně první, ani jediný a už vůbec ne poslední.

S podobnými bruselskými „hroziči“ se vztyčenými prsty se poslední dobou roztrhl pytel. Stačí si jen vzpomenout na „laskavou“delegaci z EP, která nás nedávno oblažila svou nevšední přítomností a přezdvořilou návštěvou… Stačí si vzpomenout na poťouchlost rudo-zeleného Cohn-Bendita, s jakou Václava Klause štědře podaroval právě zmiňovanou vlajkou EU. (Čímž se vlajka EU zařadila po bok oblíbených darů nedarů, jako jsou třeba ponožky, papuče nebo již legendární svetr s jelenem).

Čím víc tu aroganci chlapců a děvčat z Bruselu sleduji, tím intenzivnější mám dojem, že na jejich vztyčené ukazováčky připadá v úvahu jen jedna jediná možná odpověď:

Topolánkův vytrčený prostředník!

Věčná škoda, že tentokrát se ho nedočkáme.