Na Skok v Berlíně - Postupimské zastavení

Je ráno. Pohled z okna dává tušit, že dnešní den bude stejně  šedivě zamlžený jako ten včerejší. Ale přece si nenecháme zkazit dovolenou. Na dnešek jsme si naplánovaly bohatý program. Tedy Martina naplánovala. Sice nemáme úplně stejný vkus, ale na vymýšlení tras jsem moc líná. Nebaví mě zjišťovat, kde je jaká pamětihodnost a jak se tam dostanu, a tak se raději vezu. Ale napřed snídaně. Poberu instantní kaši, čaj a nádobí a vyrazím do kuchyňky. Ale co to? Narážím na zamčené dveře. A nikde ani zmínka, kdy se otevřou. Cedule jen hlásá, že provoz místnosti končí ve 22,00hod. Asi tady není zvykem vstávat brzy.

Socha na Vítězném sloupu

Ještě že mi ze včereška zbylo pečivo a sýr. Jakmile dosnídám, dveře společenské místnosti s kuchyňkou jsou otevřené. Aha, tak tedy v 8. Poznatek pro zítra.

Ale teď už vážně vyrážíme. Pěšky. MHD máme v úmyslu použít až z Tiergarten do Postupimi. Na 24hodinovou jízdenku, která by měla platit i na naši zítřejší cestu k autobusu do Prahy. Zastávka první - Checkpoint Charlie s Muzeem Berlínské zdi. Na domě v ulici  vybledlá a roztrhaná vlajka SSSR. Hned vedle rudá hvězda a znak NDR. Strážní budka s americkou vlajkou. Pytle s pískem sloužící jako ochrana před střelbou. Cedlule hlásající: Opouštíte americký prostor. Kluk v dobové uniformě pózující fotografujícím turistům. A k tomu všemu ještě prodej úlomků Berlínské zdi. Tak tuhle atrakci bych si klidně nechala ujít. Kousek dál už je to zajímavější. Výstava historickýh fotografií a informace o událostech vztahujících se ke Zdi.

Dost bylo nedávné historie a tak jdeme dál. Opět kolem mé oblíbené Braniborské brány. U budovy Říšského sněmu, naší druhé zastávky, se tísní davy lidí. Kam se hrabou pověstné fronty na banány! Nesnáším fronty. Už od dob, kdy bylo nutné v nich stát, chtěl-li člověk získat ovoce či hygienické potřeby. Ale k mé hrůze se Martina vrhá přímo do středu dění! Neohroženě se probojovává ke dveřím.  To snad ne! Copak chce dovnitř? Proč? Vždyť prohlídka musí trvat aspoň 2 hodiny! Co tam chce dělat? A co já? Kam se vrtnu, než to skončí? Na posezení na lavičce už není počasí. Nehledě na to, že nezbyde dostatek času pro Postupim! Naštěstí bdělý vrátný nevpouští zklamanou Martinu dovnitř. Prohlídku je třeba objednat několik dní předem. Nebudu tvrdit, že mě to mrzí.

Můžeme pokračovat parkem Tiergarten. Je to rozlehlý a milý kus přírody ve městě. Až příliš rozlehlý. Mé včerejší puchýře na chodidlech bolí čím dál víc. Nejspíš už praskly. Jeden z nich určitě. Připadám si jak malá mořská víla. Co krok, to rána dýkou do živého masa. Opatrně našlapuji. Cítím každou nerovnost povrchu a dávám přednost asfaltu před dlažebními kostkami. Úplně nejlepší jsou chodníkové dlaždice. Jen musím dát pozor, abych se při obezřetném našlapování nepřipletla pod kola cyklistům.

U památníku sovětských hrdinů, který je zcela nepochopitelně v bývalé západní zóně, mě ruský turista žádá o snímek. Rusky. Jak mohl vědět, že u budu rozumět?

Míjíme Vítězný sloup -  symbol Berlína. Je impozntní, ale pro mě je daleko větším symbolem Braniborská brána. Nemůžu si pomoci. Sloup jsme sice minuly, ale zastávka Bahnu je v nedohlednu. Říkám Bahn - nevím jak to nazvat. Jede chvíli pod zemí, chvíli nad zemí  a zaveze nás až do Postupimi. Je to takový metro-tramvajo-vlak.

Konečně jedeme. Cesta trvá cca půl hodiny. V Postupimi vystupujeme na rozlehlém nádraží s četnými obchody a restauracemi. Zkusíme tramvaj? Možná tady budou platit naše berlínské jízdenky. Dotázaná důchodkyně na ně mrkne a přisvědčí: "Ano, platí, ale musíte ji v tramvaji označit." Ale my už je máme označené z Berlína. Budou tu platit? Rozhodneme to risknout, ale cestou je pomalu odvaha zatlačována pochybnostmi a tak vystupujeme o něco dříve. Zamíříme parkem k zámku Sanssouci. Jdeme kolem krásných římských lázní. Bohužel, prohlídka je možná jen do konce října. Tak tohle jsme nestihly.

Jdeme dál melancholickou přírodou, kolem čínského pavilonu. Mé puchýře se dostaly do dalšího stadia. Už tolik nebolí. Připadají mi jak po lokální anestezi. Stoupáme po nekonečných schodech k zámku. Všude mrtvo. Sochy jsou zazimované - zabedněné. Zatímco má společnice se chystá na prohlídku zámku, já se těším na posezení v kavárně. Nohy si rády odpočinou. Ale nevypadá to moc nadějně. Kromě prodejny suvenýrů a veřejných záchodků tady nic není.

Ochotná pokladní mě posílá přes cestu. Je tam prý restaurace. Dobrá, pajdá se dál. Cestou vidím nahoře na kopci úchvatné ruiny starodávného normanského města. Kdybych tak měla nohy v pořádku! Zašla bych se tam pokochat. Kdyby tak byla lepší viditelnost, abych si to alespoň vyfotila! Ale musím si nechat zajít chuť.

Když se k přiblížím restauraci, znejistím. Ten podnik vypadá luxusně. Hodně luxusně. Ale co, dobrou kávu si zasloužím. A když bude nejhůř, mám přece kartu. Objednávám capuccino. Oběd odmítám, před chvílí jsem pojedla ze zásob. Lebedím si nad capuccinem a pomalu rozmrzávám. Možná bych si přece jen něco dala. Něco malého, sladkého. Ale co? Chci dodržet pravidla své hry a nadále komunikovat výhradně německy. Umím se sice zeptat, ale co když nebudu rozumnět odpovědi? Mám to! "Prosím vás, máte štrůdl?

"Jablečný?"

"Ano, jablečný, děkuji". A je to. Je výtečný. Ještě horký a politý jakýmsi pudingovým přelivem. Čekání na účet je sice trochu napínavé, ale cena nakonec není nikterak zvlášť luxusní.

Cestu zpět už raději volíme autobusem. Martina se informuje u řidiče na naše jízdenky. Ano, samozřejmě tady platí, takže se vezeme. V centru obdivujeme Holanskou čtvrť, kostel Sv. Petra a Sv.Pavla, Postupimskou bránu. V lékárně zakoupím pořádné náplasti na své nožky. Už se těším, jak si je oblepím.

Na nádraží se navečeříme. Vedoucí našeho zájezdu míří do nejmenovaného amerického řetězce pro hamburger a já je snažím něco vyčíst z nepřehledné nabídky čínské jídelny. Musím se tedy zeptat. Ale slabá čínská němčina se příliš nesetkává s mojí ještě slabší. Nakonec se povede a můžu si debužírovat.

Do Berlína se vracíme pěkně znaveny. Původně jsme chtěly ještě do muzea. Jak jsme ráno zjistily, včera měli vážně jen do 18,00. Prodloužené návštěvní hodiny do 22,00 mají jen ve čtvrtek - neděli. Takže dnes otevřeno mají, ale nám už se nedostává sil, a tak  muzea holt vypustíme.

Ve vedlejším pokoji je pěkně živo. Po chvíli se do neustálého štěbetání Španělek přimísí mužský hlas. To snad ne! Není sice tak hlučný, ale přepadá mě hrůza. Co když se tam bude dít něco víc?! Rozhodně se nechci účastnit cizích milostných radovánek.  Rozhodnu se konat. Nacpu nadbytečné lůžkoviny do mezery mezi nepřiléhající zdí a tělesem ústředního topení, abych otevřený prostor mezi oběma "pokoji" utěsnila. Je to lepší? Ne! Radiátor funguje jako reprobedna. Ach jo!

Naštěstí jsem natolik vyčerpaná, že okamžitě usínám.