Languedocem a Provencí - 8. Od Jeskyně víl k Ďáblovu mostu

Tak dneska máme snídani o 20minut později. Hurá, přivezli bagety! Jde se snídat. Přicházím k míse s pomazánkou. Vlastně k prázdné míse, kde původně byla pomazánka. Kam se poděla? Vždyť snídaně teprve začíná?! Kuchař bere mísu, že ji odnese. "Prosím Tě, nech mi ji tady." Ještě s dalším vyhladovělým účastníkem zájezdu vymazáváme téměř mikroskopické zbytky kouskem bagety. Ať aspoň víme, jak chutnala. Hm, výborná. Škoda!

Saint Guilhem le Désert

Ke snídani míváme k bagetám pomazánku (pokaždé jinou), Ramu, různé marmelády, med, Nutelu, jogurt, musli, ovoce - kdo si co vybere. Pravidla jsou taková, že teprve až když se všichni nasnídají, můžeme si vzít něco s sebou na cestu. Přišla jsem k snídaní mezi prvními a už se ma mě nedostalo. Kde se stala chyba? Pohled k vedlejšímu stolu vše vysvětluje. Vrší se na něm pořádná pyramida z baget šdědře namazaných onou luxusní pomazánkou. To mají vystaráno na celý den. Přičinliví sousedé! Napřed si nabrali kopec pomazánky na talíře a počkali, až přivezou bagety. A tváří se jakoby nic.

Spolu s ostatními nebožáky, na které se nedostalo, se odbydu sladkou krmí a vyrážíme autobusem do hor. K Jeskyni víl - Grote des Demoiselles. V plánu je cca 1-1,5 hodinová prohlídka a pak cesta k Ďáblovu mostu. Opět jsou na výběr 2 trasy - 38 nebo 48km. U obou tras je stoupání, u té delší prý vražedné. Vlastně ještě se nabízí další možnost - nechat se vyvézt autobusem a jen si užít 12km sjezd. Vybírám zlatou střední cestu. Nechávám si ujít prohlídku jeskyně a tak bych mohla časově zvládnout i tu delší trasu, ale ona "vražednost" mě odrazuje. Odradit se mě snaží i náš průvodce. Ona trasa je prý jen pro "jezdiče".

Jsme celkem tři, kteří vynecháme jeskyně. Teď ještě, jestli máme kola ve spodním patře vleku. V opačném případě bychom museli počkat, až se všichni vrátí z prohlídky. Sláva, všichni je máme dole a můžeme vyrazit. Počasí nám přeje. Je pošmourno, tak se snad cestou neuvaříme. Jen k focení to moc není.

Je 10,15hod. Sjíždíme jednosměrkou D 986. Ten sjezd snad nikdy neskončí. Pevně doufám, že brzdy vydrží. Z rovinky pokračujeme směrem na Brissac a cestou se odkláníme od řeky Hérault. Před městem uhýbáme doleva a pokračujeme jen ve dnou. Zbývající člen naší trojky vyráží na delší trasu.

My pokračujeme na Causse de la Selle. Pořád stoupáme. Dle našeho průvodce má to stoupání 5% a je 4km dlouhé, ale nejspíš nás jen nechtěl děsit. Zapomínám jízdu do vrchu měřit. Zdá se to být nekonečné. Jsme rádi, že ve vesnici můžeme chvíli spočinout. Obec na mě působí podivným dojmem. Na návsi bych čekala nějaký pěkný kostlík, ale je tu jen plácek s požární nádrží, veřejnými záchodky a s vodou. Prý je pitná, ale ve mě příliš důvěry nevzbuzuje. Projíždíme vísku křížem krážem, zda kostelík přece jen neobjevíme, ale kde nic-tu nic.

Dál stoupáme. Ke kótě 303. Kdy už tam budeme? Pořád stoupáme. A pak, naprosto nečekaně, jsme nahoře. Konečně odpočinek při sjezdu. Nádherný výhled na okolní kopce a na řeku Hérault, ke které jsme se sjezdem zase přiblížili. Průzračná smaragdová voda láká a tak hledáme místečko se snadným přístupem k ní. Pod Ďáblovým mostem prý bývá nabito. Ale všude jsou jen strmé pěšinky. Nechceme být ve vodě rychleji než bychom chtěli, a navíc i s kolem, a tak jedeme dál.

Přijíždíme k pohádkově krásnému městečku ve skalách. Saint Guilhem le Désert. 230 obyvatel. Po smrtí své milované ženy kolem roku 800 zde Guilhem (Vilém) I., hrabě z Toulouse  nechal postavit klášter, do kterého se sám uchýlil. Později jej opustil a svůj živod dožil jakou poustevník. Po smrti byl pochován v místním kostele. Později kolem vyrostlo městečko, které je nyní díky cenným relikviím světovým kulturním unikátem a zastávkou na Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela. Na náměstí před kostelem je údajně nejstarší platan ve Francii. Nutno dodat, že se o toto prvenstí hlásí i několik dalších exemlářů. Po prohlídce a dobré zmrzlině se s městečkem rozloučíme.

Podle tachometru už jsme měli být u mostu a stále nic. A pak jej vidím. Most. Nepřipadá mi až zas tak starý. A za ním už se objevuje další. Ano, tak tohle je Pont du Diable - památka UNESCO. K jeho vzniku se váže pověst. Benediktíni, kteří jej v 11.století stavěli, vždy ráno nalezli svou včerejší práci v rozvalinách. A tak se jednu v noci vydali k rozestavěnému mostu a uviděli ďábla, kterak ničí jejich dílo. Nejmazanější z mnichů vymyslel lest. Slíbil pekelníkovi 1.duši, která přejde po mostě pod podmínkou, že je nechá jej dostavět. Tak se i stalo, ale mnich jako první nechal po mostě přejít kočku. Když ďábel viděl, že byl přelstěn, skočil z mostu dolů. Vznikla tak obrovská prohlubeň, která se zaplnila vodou. Koupání je tady znamenité - vřele doporučuji. Z mostního pilíře teď skáčou kluci. Běhá z toho mráz po zádech.

V 16,30 nakládka na vlek a vyrážíme do kempu. Před večeří mám znovu možnost porovnat vodu v moři. Ta v ďáblově bazénku byla teplejší.

Byl to náročný den. Zítra nás čeká daleká cesta domů. A začíná mě škrábat v krku. Nejspíš z klimatizace.