Languedocem a Provencí - 6. Planinou v Camargue

V noci jsem se zase stěhovala z ložničky do obývací kuchyně. Spánek nic moc, ale včerejší obtíže jsou pryč. Po snídani odjíždíme autobusem do národního parku Camargue - domova černých býků, bílých koní a růžových plameňáků. Můžeme si vybrat ze 2 tras - 20 nebo 50km. Brala bych něco mezi, což nejde. Volím kratší. Komu by se chtělo šlapat 50 při teplotách nad 30?

Camargue je jedním z nejdříve založených přírodních parků Francie. Chrání bažinatou krajinu se solnomilými rostlinami. Na severu oblasti se pěstuje rýže, kterou dokonalý systém zavlažování dost prodražuje. O zdejší koně a mrštné drobné býky s dlouhými rohy se starají pastevci.

Autobus nás vysadí na křižovatce nedaleko statku Méjanes. Vyrážím jako první, i když tady se nedá ztratit. Království kopytníků je oplocené. Jedeme na jih. S mým parťákem pro dnešní den. Konečná stanice Santes Maries de la Mer. Možná bychom mohli projet městem a vydat se k majáku naproti druhé skupině, která objíždí Étang de Vaccares druhou stranou. Mohlo by to dát celkem 40km. Jenže úsek mezi městem a majákem je prý zrovna nejhorší - nezpevněný povrch, kola se boří do písku. Uvidíme.

A vidíme. Býky a plameňáky. Koně nikde. Zato slunce pálí víc než dost. Jedu po vyprahlé cestě a připadám si jako na poušti. Jako bych ani nevnímala vodu, kterou mám po levé ruce. Vyprahlá slaná poušť. Do  městečka přijíždím vysušená jako treska. Ne, už nikam nejedu. Raději si dáme kávu a vyrázíme k moři. Stejně už nezbývá moc času - na 15.hodinu byl stanoven odjezd.

Městečko působí milým, i když poněkud rušným dojmem. Stojí tam krásný románský kostel zasvěcený dvěma světicím - Marii Jacobé a Marii Salomé. Ty prý zázračně přešly celé Středozemní moře, vykonaly spoustu zázraků a zachránily svou černou služebnou Sáru před utoutím. Ta se později stala patronkou Cikánů. Sjíždějí se sem na procesí každý rok v květnu z celé Evropy. To asi město pěkně praská ve švech.

Na cestě k parkovišti potkáváme našeho jindy vždy usměvavého průvodce. Je poněkud nenaložen. Není divu. Zatím co se koupal v moři, někdo mu ukradl kolo. Hodně drahé kolo. Bylo zamčené. Běží na policii. A co dál? Na čem bude jezdit? Po hodině se vrací. Vrací se ke své práci. Jako obvykle s vtipem a gracií. Profesionál. To já bych měla zbytek zájezdu zkažený.

Přijíždíme do Aigues Mortes (Mrtvé vody). Město založil v r. 1240 Ludvík IX. jako přístav pro křižácké lodě odplouvající do Svaté země. Filip Smělý pak započal a Filip Sličný dokončil 11m vysoké opevnění. Později moře usoupilo a tak dnes město leží daleko od pobřeží. Již od počátků se zde těží sůl.  Ve městě je velice zajímavý kostel. Dle mapy snad sv.Ludvíka, ale kdo ví?

Městečko je krásné a co se týče nákupních možností, je bezkonkurenčně nejlepší z celého zájezdu.

Večer ještě stihnu svou obvyklou večerní koupel v moři. Večeře dnes vyjímečně není francouzská. Je  čínská a opět výborná.

A zítra? Čeká na nás Nimes a Pont du Gard.