Languedocem a Provencí - 5. Potíže v Montpellier

Ráno se probouzím s pořádnou bolestí hlavy. Ještě že dnes máme volný den. Budu se muset chránit před sluncem. Nabídka pro dnešní den je následující: Povalování na pláži, výlet ke kapli de Maguelone nebo do některého blízkého městečka. V jednom z nich je mořské akvarium. To by mě celkem lákalo - být ve skleněném tunelu a sledovat okoloplovoucí žraloky. Ovšem, od 13,00 se pro zájemnce koná kurz vaření mořských potvor a to si nemůžu nechat ujít.

A tak má volba padá na projížďku ke kapli a koupání na vzdálené pláži. Jen se pak včas vrátit do kempu. Na zpáteční cestě se v Palavas stavuji v obchůdku. Zaujaly mě krásné šaty. Zkouším si je. Netušila jsem, že by mohly někomu až takhle neslušet. Prodavačka nakoukne ke mě do kabinky: "Tak co? Jak to sedí?" "Ne, nesedí, vypadám v nich tlustá". Okamžitě mě začne přesvědčovat, jak je to perfektní. Kam se na ni hrabou naši vietnamští trhovci. Ale bodejť by nepřesvědčovala. Cena 95 Eur, to už přece za nějakou tu lež stojí.

Nástup na vaření. Jakmile vstoupím do naší celtové kuchyně, praští mě do obličeje horký vzduch. Je tady snad 50 st.Celsia. A možná i víc. Snažím se při práci držet se mino stan ve stínu, ale nejde to pořád.

Podávat se bude boullabaissa, což je polévka z ryb a plodů moře. Následovat budou krevety, slávky, kalamary, sepie a samozřejmě zeleninový salát. Vše je hotovo za 2 hodiny. Výsledek je vynikající a dozvím se dokonce, jak se které plody moře konzumují.

Uf, nemůžu se ani hnout. Neměla jsem si přidávat polévku. S námahou se odvalím do mobilhomu. Odpočívám.

V 17,00 se odjíždí autobusem do nedalekého Montpellier. Neměla bych zůstat ležet? To se zvládne. Jedu. Po vystoupení z autobusu zjišťuji, že mi není nejlépe. Strašně mi vadí sluníčko a horko. Nejraději bych si někam zalezla. Snad to zvládnu. Ve městě nejprve procházíme moderní čtvrtí Antigone. Příliš mě neuchvátí. Abychom se dostali do centra, musíme projít obchodním centrem Polygone. Nedovedu si představit procházet tudy každý den, např. cestou do práce. Dvakrát denně v "obchoďáku"! Šílená myšlenka.

Konečně starší zástavba. Na Place de la Comédie máme rozchod. Je mi už hodně zle. Potřebuju si okamžitě někam lehnout. Ale kam? Do parku. Jdou na mě mdloby a současně mám pocit, že taky infarkt. Člověk by řekl, že ty dva stavy se vzájemně vylučují, nízký a vysoký krevní tlak, ale přesně tak se cítím. Omdlím nebo exploduji? Lehám si do stínu. Sraz k odjezdu máme až v 21,00. Jak to do té doby přežiju? Neměla jsem jezdit. Co mám dělat? Snažím se soustředit na svůj dech. 

V půl osmé se zvedám. Už je mi líp. A už není takové horko. Někde se občerstvím a v rychlosti si prohlédnu město. V zahradní restauraci si objednávám kávu a dortík. Proč mě už nepřekvapuje, že dezerty nevedou? Ke kávě si nechám přinést vodu zdarma. Číšník se prohýbá smíchy a přináší mi orosenou litrovou láhev vody. Napřed to beru jako vtip, ale vypiju ji skoro celou, přestože jsem měla vodu i v parku.

Fotím kašnu se třemi gráciemi. Zjišťuju, že světlo už není nic moc. Pomalu se stmívá. Postupuji dále k Vítěznému oblouku. Mířím na kopec, kde je Place Royale du Peyrou. Je to příjemné místo. Výhled na město, jezírko, pohoda. Bavící se skupinky mladých. Trochu mi to připomíná Kavčí hory v Praze, u nás jen chybí ty římské památky.

Už je čas vrátit se. Dozvídáme se program pro zítřejší den. Národní park Camargue.