Diktát dokonalosti

V duchu si srovnávám úkoly, které mě dneska ještě čekají. Snažím se je seřadit takovým způsobem, aby vše perfektně navazovalo. Abych toho, za co nejkratší dobu, stihla co nejvíc. Ani minutu nazmar! Jsem na sebe náležitě hrdá. Vtom se mi v hlavě rozbliká varovné světýlko. Proč?

Toužíme po dokonalosti. Jsme více či méně posedlé touhou být co nejlepšími ženami, matkami, kamarádkami, dcerami, manželkami, milenkami.... Prostě bez poskvrny. A pokud se nějaká ta negativní myšlenka přece jen objeví, stydíme se za ni a bez milosti ji zlikvidujeme. Jsme přece vzorné holky a negativa se k nám jaksi nehodí.

A tak se honíme a násilníme tím svou přirozenost. Nedovolíme si být samy sebou. A proč to všechno? Aby z nás naši blízcí měli radost? Abychom nezklamaly jejich očekávání? Abychom pro ně byly přijatelné? Ale když se tak moc snažíme a více či méně budíme zdání dokonalosti, tak potom zákonitě vyžadujeme bezchybnost i od svého okolí. Je to jak dominový efekt. Není to zbytečné si takhle komplikovat život?

Proč je tak obtížné připustit si vlastní nedokonalost, omylnost?

Nedokonalost má své kouzlo. Všimli jste si, jak se člověk, který háv dokonalosti odhodil, náhle změní? Jako by ho ty nově odhalené chybičky činily lidstějším. A nám, tvorům nedokonalým, je pak i bližším :-)