Bretaní na kole - Týdny po té

Dny plynou jeden za druhým. Už je to skoro měsíc. Žiju si ve svém městě, bytě, chodím do práce, setkávám se s přáteli. Můj život se pomalu vrací do starých kolejí. I když ne tak docela. Něco je jinak.

Vracím se o tři týdne zpět. Do chvíle, kdy mi český lékař odstraňuje stehy. Krátce se podiví nad stylem šití, či spíše štupování, svého francouzského kolegy... Trocha bolesti - a už jsou pryč. Mám zkusit pohnout nohou. Proč zkusit? Vždyť je to absurdní. Je to moje noha a je už v pořádku! Ale ouha. Ono to vážně nejde! Jako by ta končetina ani nebyla moje. Mám pocit, že je to jen nová protéza, se kterou se budu muset naučit žít ... a chodit. Možná když ji vrátím, dají mi jinou, lepší?

Uběhlo pár dní. Dny pilného cvičení. Koleno už se dá trošičku ohnout. Zkouším pomalu chodit. Jde to ztuha. Musím se pekelně soustředit.  Pokrčit, přednožit, položit, krok, pokrčit, přednožit, položit, krok.... Nesmím přestat na to myslet. Jakmile se zapomenu, sklouzávám k "normálu" a přistihuji se opět při té kolébavé chůzi s nehybnou nohou. Při stylu chůze, který se mi již stal přirozeným. Většinou se soustředím. Soustředím se a jdu. Jdu prapodivným robotickým krokem. Člověk z masa a kostí s kybernetickou nohou. Kyborg. Možná jste mě někde potkali.

Už je to skoro měsíc. Bretaň se mě stále drží a nechce se pustit. Dostala se mi pod kůži. Jsou situace, které mě vrací zpět. Zpět do Bretaně.  Vesele švitořící Francouzi ve frontě v supermarketu. Nečekaný závan voňavě mořského a nezaměnitelně bretaňského vzduchu - zcela nepochopitelně  na volném prostranství - v Praze. Mám podezření, že v těch kouzlech a čarách mají prsty  britonští elfové a myslím, že nejsem daleko od pravdy.

Stále pilně cvičím, kolení kloub ještě není úplně v pořádku. Vnitřní otok vytlačuje čéšku ven, vazy táhnou. Cvičím, leduji a jím prášky. Zvládám už i schody. Začala jsem zase plavat. Ale kolo asi ještě bude muset počkat. Stojí nečinně v ložnici a smutně na mě pomrkává odrazkami. Už je mu dlouhá chvíle. Abych ho trochu uchlácholila, slibuji mu, kam všude se společně vypravíme. Už brzy. Nejprve si dáme kratičké zkušební úseky po Praze, pak dál a ještě dál...

Mé kolo pozorně poslouchá ani nedutá. Cestujeme spolu prstem po mapě a snad se mi to jenom nezdá - kolo viditelně pookřívá. Teď se mu dojetím zamžily odrazky. Projedeme toho hodně, to víš, že ano. Společně se shodujeme, že se musíme vrátit na místo činu. Na Trinité sur Mer.

Přijedu do města, před mostem sesednu z kola a povedu ho. Ne, už si nebudu hrát na drsňačku. Proč je tak těžké přiznat si strach? A vlastní zranitelnost?

Ale projedeme nejen Trinité. Projedeme všechna ta malebná zákoutí, zálivy, městečka a památná místa s menhiry, která jsme nestihli. A samozřejmě se vrátíme i na místa důvěrně známá, jejichž obraz se stále vrací. Chceme se tam oba vrátit. Mé kolo a já. Teď už nám zbývá jen jediné. Najít někoho, kdo by se na cestu vypravil s námi. Někoho se srdcem na pravém místě, se smyslem pro humor a orientaci.

Co kdybychom se v tom širém světě ztratili ;-)

* * *