Bretaní na kole - den 8. - Melancholická Plozevet

Ráno v 9,40 startujeme autobusem z kempu Municipal do kempu La Corniche v Plozevet. Já s řidiči autobusem, ostatní na kolech. My vyrážíme jako poslední. Jak jednotlivé skupinky postupně odjíždějí, pomalu se mi vkrádá do srdce smutek.

Do La Corniche přijíždíme v 11 hodin. Postavím stan a hned peláším hledat moře. Průvodkyně Maruška předeslala, že tentokráte to bude daleko, tak jsem zvědavá. Hned za kempem potkávám zdvořilého Francouze. Sděluje mi, že pláž je támhle vpravo a chce si povídat dál. Což o to, povídala bych si ráda, ale musím ho zarazit s tím, že francouzsky opravdu ale opravdu neumím.

Po pár krocích zjišťuji, že moře je sice nadohled, ale není nikterak blízko. Za střechami četných domků. Za hory, za doly... A tak se rozhoduji, že se k moři vypravím až odpoledne, kdy se bude blížit příliv. A taky jsem zahlédla nápis Pattiseria. Konečně si koupím bagetu. Od té doby, co jsem nepojízdná, je nakupování trochu problém. V recepci se, samozřejmě, také dá nakoupit, ovšem není to ono. S bagetou si z pekárny odnáším bretaňský koláček. Posadím se s ním na lavičku a začíná mi být vážně smutno. Knížka, kterou čtu mi veselosti nepřidá - krásná a poetická, ale zároveň i plná beznadělného smutku.

Po obědě se vydávám k moři směrem, který mi prve ten ochotný "Frantík" ukázal. Po chvíli potkávám skupinku Američanů, kteří evidentně také chtějí na pláž. Dáváme se do řeči. Po chvíli společného zmateného pobíhání a měnění směru se rozcházíme. Oni mermomocí chtějí doprava, já se vydávám vlevo. Na další odbočce instinktivně zahnu vpravo do úvozu.

Procházím mezi poli. Sem tam domek, jinak mrtvo. Až na jednoho psíka, který zběsilým štěkotem chrání vlastní území před vetřelcem. Je vytrvalý. Trochu mě znejistí fakt, že se zdejší lidé moc nezatěžují ploty. Proč taky. Všichni se tady znají, cizí sem nechodí. Přicházím k silnici. Za ní už jsou jen nějaké pozemky a pak konečně moře. Nádherné, širé moře se zpěněnými bílými vlnami lámajícími se desítky metrů od břehu. Oceán. Konec světa. Padá na mě tíseň. Jindy bych z takové podívané cítila nadšení, úžas, vzrušení, dojetí, posvátnou úctu. Dnes se cítím nepatrná a ztracená. A osamělá. Osamělost je stav duše.

Bohužel, ty pozemky jsou soukromé. Musím je obejít, ale kudy?  Vzhledem k tomu, že jsem se cestou sem vzdálila od kempu vlevo, sázím na cestu vpravo, abych to pak měla "domů" blíž. Člověk nikdy neví, kdy se změní počasí.

Dlouhá, nekonečná cesta po útesu. Od setkání s "Amíky" jsem už hodinu nepotkala ani živáčka. Vyjma toho psíka, ovšem. Cítím se stísněně. Taková divoká krása, bouřlivý živel ukazující svou sílu, a na mě padá melancholie!

Konečně! Konečně vidím pár jednotlivců na pláži! Konečně jakž takž schůdná cesta dolů! Jde to ztuha. Pravé koleno nemůžu a nesmím ohnout. Vyčerpaná usedám na pláž a otvírám knížku. Dlouho to nevydržím. Dorážejí na mě písečné blechy. A jaké! Blechy od Kerity byly oproti těmto naprosto mírumilovné.  Ošplouchnu si nohy, dál si netroufám. Moře je moc divoké a vítr ledový. Stěhuji se zpět na útes z dosahu těch štípajících potvor. Usedám a začítám se do knížky. Nejde to. Vítr je čím dál tím ledovější. Přestože nejsem nijak nalehko, mrznu. Odcházím. Dnešní výlet dopadl neslavně. Ani jsem si nezaplavala.

Do kempu se mezitím vracejí první skupinky cyklistů. Unavení, veselí, hovorní lidé. Nemůžu se bavit. Ne, dneska ne, jsem někde jinde. Cítím obrovskou propast, osamění. Jsem ošklivé káčátko. Jsem Joffrey de Peyrac. Teď potřebuji být sama. Sama se svou samotou. Jdu se projít do noci. Po kempu, moře je tak daleko. Jdu spát, zítra bude líp. Dobrou noc.