Bretaní na kole - den 7. - Tristanova Kaple

Dneska mají naši milí cyklisté v plánu projet poloostrov Penmarc'h na východ od kempu s výstupem na nejvyšší maják v oblasti. A tak já se vydávám na západ, který je čeká při zítřejším přejezdu do dalšího kempu. Takže vlastně budu mít před nimi náskok.

V 9 hodin se vydávám do města. Nejprve se stavuji na recepci kempu, kde získám mapu přilehlého okolí. Paní recepční mě informuje, že do Penmarc'h je to 6-7km. Vzhledem k tomu, že mým hlavním cílem je Chapelle Notre Dame de la Joie, cestu do města vzdávám a vyrážím po cyklistické stezce (byť pěšky)  do přístavu v Kerity. V přístavní hospůdce si dávám kávu a prosuduji mapu městečka nebo spíše obce. Musím najít lékárnu. Potřebuji koupit velké náplasti, bych se mohla koupat v moři a sešité koleno co častěji přebalovat.

Stojím v Rue de Port a nějak se nedokážu se zorientovat v mapě. Nacházím tam jen Rue de Port de Rue Traverse. Tak nevím - je to ona nebo ne? Koho bych se zeptala na cestu? Nikde nikdo, ale v ulici stojí překrásný kostel, tak mi to nedá a nahlížím dovnitř. Ani nevím, jak se jmenuje. Když se dostatečně vynadívám, potkávám na ulici postaršího muže. Na mou otázku něco zadrmolí, párkrát se rozmáchne rukou a zmizí. Ten snad ani není Bretoněc! Anebo vážně hodně spěchá.

Vzápětí vidím sympatického starouška. Ochotně mi ukáže cestu a vše vysvětlí do podrobností, například že když minu lékárnu, dostanu se na hřbitov. Trefné, ale doufám, že v mém případě nebude až tak zle. Díky dědouškovi  se zorientuji v mapě (názorně ukázal), nakoupím a dostávám jsem se do "spisovalelské čtvrti" - procházím ulicí Julese Verna, Sandové či Maupassanta. Za chvíli už vidím veže. Veže Chapelle Notre Dame de la Joie, kaple, k níž se váže prastará pověst. V těchto místech prý umíral Tristan čekaje na svou lásku Isoldu, ale už se jí nedočkal.

Kaple je to impozantní. Zjištuji, že má některé společné rysy s Chapelle de Tremalo. Například klenutý dřevěný strop nápadně připomínající lodní kýl. A pak ty, dle mého názoru, pohanské příšerky vytesané do trámoví. Zdá se, že předkové zdejších lidí přispupovali k novému křesťanskému náboženství stejným způsobem jako v Irsku, kde ač je mírumilovně přijali, ponechali si i své dávné keltské bohy a vše do sebe harmonicky zakomponovali. Koneckonců mají společné galské kořeny.

Opět je odliv, takže pod hrází je místo moře jen moře balvanů. Na zpáteční cestu si zvolím trasu podél pobřeží. Mám pocit, že je tu poněkud "přemajákováno". V obci Saint-Pierre začínám pociťovat nutkavou potřebu se najíst, napít atd. a tak spěchám k první hospodě, kterou uvidím. Na zahrádce mají vysutý stojan s nabídkou. Není to nic moc, ale když je nouze nejvyšší... Mám vybráno. Beru za kliku, ale marně. Mají zavřeno. Je 13 hodin a hospoda má zavřeno! To se mi snad jen zdá. Odcházím hledat jinou hospodu, posléze zjišťuji, že tahle byla jediná. Nezbývá než se dobelhat zpět do Kerity a vplout do stejné hospůdky, ve které jsem si ráno dávala kávu. 

 Nacházím dřevěnou informační tabuli s nápisem "Kerity 13km". Nevěřícně na ni zírám. To přece není možné! Takovou vzdálenost už dneska nezvládnu. A pak ještě z Kerity do kempu. Snažím se číslici hypnotizovat, jesli se mezi jedničkou a trojkou neobjeví desetinná čárka. Neobjevila se. Zkoumám mapu. Dle mého názoru by to podle měřítka měly být maximálně kilometry 3. I když je pravda, že mapy nejsou zrovna má silná stránka. Znovu kontroluji ukazatel, jestli jsem se nepřehlédla a není tam nějaká jiná délková míra než km. Jsou to km! Vzdávám to. Raději vyrážím do Kerity, ať už je vzdálená 13 anebo 3km.

Do Kerity dorazím ve 14hodin. Takže to asi přece jen byly 3km. V jídelním lístku se zoufale snažím zachytit nějaký shluk písmenek, který by mi byl povědomý. Mám obavy, abych si omylem neobjednala mušle. Můj příruční slovníček přece jenom není příliš obsáhlý. Kdyby tu tak byla Petra! Pro jistotu si objednávám Salade la Nicoise. Ten z moře obsahuje pouze "Thon", což je tuňák. Jen nad vínem se s číšníkem nemůžeme dohodnout. Chci pouze 1 sklenku, ale jak později zjišťuji, ve skutečnosti říkám džbánek, což mi odmítá přinést. Dobrá, tak tedy říkám sklenku. - verre. 

U vedlejšího stolu se usadí skupinka angličanů. Hned se cítím pevnější v kranflecích. Líbí se mi, jak se nespoléhají na svůj světový mateřský jazyk a taky se snaží s číšníkem domluvit francouzsky. Dáváme se do řeči. Můj salát vypadá lákavě, takže si o objednají taky.

Víno mi nějak stouplo do hlavy. Tak už jen si říci o Addition (účet) a hajdy do kempu pro plavky. Moře volá!