Bretaní na kole - den 11. a 12. - Z Mont st. Michel do Prahy

Vstávám už v 7. Rychle se obléknu a najím - částečně z vlastních zásob, protože snídaně začíná až v 8 - a hurá na autobus. Má jet v 7,45. V 7,50 už začínám být nervózní. Konečně přijíždí.

Mont saint Michel, magnet pro poutníky i turisty. Dle legendy se biskupovi Aubertu z Avranche musel po třikráte zjevit archanděl Michael, než uvěřil a dal postavit na osamocené hoře uprostřed lesů skromnou kapli. Ta se postupem věků rozrostla do dnešní podoby. Časem došlo k zatopení okolních lesů mořem a zůstala jen hora s opatstvím a městečkem. V této oblasti je prý největší rozdíl hladiny mezi odlivem a přílivem. Uvádí se 12 - 15m a proto se doporučuje nepouštět se za odlivu příliš daleko. Průvodce tvrdí, že zdejší příliv postupuje rychlostí cválajícího plnokrevníka, ale upřímně řečeno, to už je historie. Nic není jak bývávalo. Ani ten příliv. Odborníci zkoumající tento přírodní problém zjistili, že silnice  spojující opatství s pevninou zabraňuje přirozenému proudění vody a záliv se tak zanáší. Zajímalo by mě, jaké najdou řešení.

K Mont st. Michel je to chvilička. Vystupuji z autobusu a vydávám se na nekonečnou cestu vzhůru. Je krátce po 8. hodině a už stojím u bran opatství. Co tady budu celou tu hodinu dělat? Zahlédnu kavárnu. Snad mají takhle brzo otevřeno. Vybírám si místo na zahrádce. Obsluhující personál na mě pohlíží poněkud podezřívavě. Přece jenom, pajdající osoba s velkou náplastí na koleni, v minišatech, ověšená fotoaparátem a brašnou jako voják na manévrech, se jim tady asi nezjevuje každý den. To zavání nějakou kulišárnou. Možná skrytá kamera? Nebojte se, milá paní, ode mne vám nic takového nehrozí. Alespoň pro dnešek ne.

Blíží se 9. hodina. Řadím se k ostatním do fronty na schodišti. Schody. Všude samé schody! Je to náročné. S neohebnou nohou to jde ztuha. Ale je tu nádherný výhled. I když je zase odliv, má to své kouzlo. Chtěla bych to vidět za přílivu, ale to asi nestihneme. Procházíme jednotlivými sály, kaplemi, sloupořadími. A další schody. A zase schody. To by mě zajímalo, kolik schodů mám dnes v nohou. Je toho hodně. Schodů i vjemů. Na jeden den, na pár hodin až až. Takové množství se nedá vstřebat. Nakoupím pár dárků pro rodinu a putuji k východu. Je poledne. U stánku při úpatí hory se posilním Quichem s lososem, což je po Kiru další dobrůtka, která mi bude v Praze chybět. Odcházím. Rozhoduji se na zpáteční cestu nepoužít autobus a dobelhat se do kempu po svých. Však na to mám hodinu.

V klidu si pajdám, cestou se kochám a zapomínám na čas. Do kempu "dobíhám" jako poslední. Ve 14 hodin vyrážíme. Čeká nás 20 hodin cesty. 20 hodin, kdy se budu snažit nějak uvelebit na spaní aniž bych ohnula nohu v koleni. Vskutku nadlidský výkon. Jak já tuhle cestu přežiju, to vážně nevím. Cesta ubíhá neskutečně pomalu.

Paříž! Tentokráte vjíždíme do metropole za denního světla. Oči všech se upírají k symbolu Paříže - Eiffelovce. Fotí jak o závod. Mě však ta elegantní krasavice zanechává chladnou. Mé srdce zůstalo v Bretani.

....................................................................

Je 11 hodin dopoledne. Tak jsme v Praze. Vystupujeme, sbíráme všechny své věci. Loučení. Přijíždí pro mě bratr. Tedy jen pro mou bagáž. Kolo se do auta nevejde, a tak ho dopravím pěšky. Není to daleko.

Káva a zážitky z Bretaně.  Bratr odjíždí. Tak do čeho se teď vrhnu? Dám si oběd a začínám postupně vybalovat. Nejprve dárky, ty mám v brašně na kolo. Tak kdepak je ta brašna? Brašna na kolo! Vždyť já ji nechala v autobuse. Vůbec mi nepřišla na mysl. Od úrazu jsem ji nepoužila. Zabalila jsem si do ní věci, které už v průběhu dovolené nebudu potřebovat, a ponechala jsem ji v autobuse. Věci na kolo a dárky. A ta brašna! Není moje, mám ji půjčenou od Sáry. Co teď? Pádím na místo výsadku, třeba tam ta brašna někde leží. Neleží a nikdo o ní neví. Ani v nedalekém hotelu. Ach jo, budu muset Sáře koupit novou. A sobě věci na kolo. Byly zbrusu nové. A co dárky? Ty už nekoupím.

Volám Marušce. Třeba je ta brašna ještě v autobuse. Ne, není. Autobus odjížděl prázdný. Co dál? Volám Petře. Vždy odjížděli mezi posledními, nevšimli si něčeho? Ne, nevšimli. Počkat - děda si vzpomněl, že nějaká bezprizorní brašna se tam povalovala. Vzpomněl si také kteří účastníci zájezdu se brašny prozatímně ujali s tím, že ji odvezou do kanceláře. Tak dlouho nemůžu čekat. Beru telefon. Maruško, máš na ně číslo? Ano, pošle mi ho. Volám. Vypnutý telefon. Bodejť by ne, vyspávají noc probdělou v autobuse. Zanechávám SMS. V 21,30 telefon. Díky Bohu. Dneska už to nestihnem, ale zítra se stavím, díky.

Všechno je fajn a já Ti, milá Sáro, můžu vrátit Tvou brašnu. Díky za půjčení.