Natočíte si pivo a sami si napíšete čárku. Vítejte v penzionu M.

Je to neuvěřitelné, ale i s těmito slovy vás mohou přivítat, když po několika hodinách jízdy v autě napříč republikou dojedete na místo svého ubytování, kde vás namísto klidného rodinného penzionu vyfoceného na webových stránkách čeká stará rozbořená chalupa bez sociálního zařízení, topení a vůbec bez ničeho, co by nějak souviselo s civilizovaným životem.

To všechno nás čekalo začátkem května, když jsme s rodinou po návštěvě Českého Krumlova zamířili do malé vesničky u německo-českých hranic, kde měl být náš penzion. No dnes už bych slovo penzion raději ani nepoužil. Ten statut je totiž až příliš honosný. Tenkrát jsem ale nevěděl, co mě čeká. Totiž ten penzion na webových stránkách vypadal velmi dobře. Krásné pokoje, sociální zařízení, pěkná restaurace a to všechno uprostřed člověkem neprozkoumaného ráje, kde auto projede dvakrát za den. Sám se někdy divím, že mi to tenkrát nebylo divné, proč by někdo takovou nádheru stavěl v místě, kde lišky dávají dobrou noc, ale stalo se a díky tomu mám nezapomenutelný zážitek.

Slunce už pomalu zapadalo za obzor. Po více jak dvou hodinách jízdy jsme se pomalu blížili k našemu cíli. Únava byla znatelná na každém z nás, a tak by nás ani přinejmenším nenapadlo pochybovat o tom, že už za pár chvil budeme odpočívat v posteli. To první, co nás ale mělo varovat, přišlo ještě dříve než samotný šok z dojezdu. GPS navigace v místě cíle hlásila neexistující souřadnici. Jistě. To mohla být jen porucha. Nic závažného. Technika je známá svou notorickou schopností selhávat, když se to nejméně hodí. Naštěstí na ní nejsme natolik závislí, abychom s sebou nevozili mapu. GPS se ale nakonec vzpamatovala a dovedla nás bez problému na uvedenou souřadnici. Najednou jsem ale začal pochybovat o tom, jestli nebylo lepší, když se k nám GPS navigace nehlásila. Dojeli jsme na určené místo. Možná to bylo únavou anebo mou ryzí hloupostí, ale ta budova, co před námi stála, měla s penzionem na webu společné jen jméno.

Místo penzionu zde stála chalupa, jež působila dojmem, jako by v ní někdo žil naposledy před dvaceti lety. Místo parkoviště jakýsi hliněný plac, na kterém se proháněly slepice, kolem dokola spoustu odpadků a co bylo nejpodivnější, nikde kolem nebylo živáčka. Vytočili jsme proto telefonní číslo, které bylo uvedeno v kontaktech penzionu. Po chvíli se ve sluchátku ozvala jakási žena, a ta slíbila, že do pěti minut přijede a uvede nás do pokoje. Otázkou bylo, jestli se nám do pokojů po dramatickém úvodu ještě chtělo. Jenomže s tou dramatičností to nebylo zdaleka u konce. V následující hodině ještě minimálně dvakrát gradovala.

Podruhé ke gradaci došlo, když žena ze sluchátka přijela. Šok číslo dvě. Já měl dojem, že takové automobily existují už jen v muzeích. Pochopitelně jsem se mýlil. Na hliněném placu mezi slepicemi zaparkovala rezavá dodávka, která vydávala zvuk podobný traktoru z minulého století a postrádala SPZ. Asi jsem nad tím neměl přemýšlet, ale nemohl jsem si pomoct. Má to auto technickou anebo jezdí jen z vůle boží? No raději o tom nepřemýšlejme a podívejme se do interiéru budovy. Třeba dojde ke třetí gradaci dramatičnosti.

(Ne)překvapivě došlo. Ne však hned. Restaurace uvnitř vypadala ještě k světu. Jídelní lístky(ikdyž psané rukou), kvalitní nápoje v chladicím boxu, příjemný lokál s velkým krbem. Ale nebyla by to ona pozoruhodná budova, kdyby svým hostům nepřichystala další překvapení. Šok číslo tři, aneb jak funguje penzion „Víte, já jsem včera vyhodila kuchaře i číšníka, takže si tady budete hospodařit sami. Vždycky si natočíte pivo a napíšete si čárku, nanuky z boxu si berte podle chuti, jen je třeba vždycky zapsat, který jste si vzali a až budete mít hlad, tak jen brnknete a já tady budu za pět minut. Jídelníček máme jednoduchý, pstruha na másle vám spíchnu kdykoliv…“ No tak tohle by bylo hodně i na Zdeňka Pohlreicha natož tak na mě. Rodiče vedle mě už pomalu ztráceli barvu a to jsme ještě neviděli pokoje. I ty měly své kouzlo. Teplotu patnáct stupňů celsia, rozpadající se postele, kamna rozkládající se pod náporem koroze a plechovou vanu, v níž leželo několik centimetrů prachu. A jako třešnička na dortu dotaz na připojení k internetu z webové nabídky. „A co že je to to wifi?“ Ptala se nás udiveně majitelka penzionu a matka sedmi dětí. Když se rodiče už tak hodně šokovaní ptali, jak zvládá penzion a sedm dětí, opět dostali šokující odpověď: "Já se o své děti skoro vůbec starat nemusím. Snažíme se jich s mužem mít co nejvíc, protože pak se to starší stará o mladší, a my máme minimum práce."

Abych pravdu řekl, tak rychle jsem maminku ještě nastartovat neviděl. Byli jsme unavení bez ubytování a s omezeným množstvím paliva někde na konci světa a ještě k tomu jsme se stali obětí jednoho velkého internetového podvodu. Do smíchu vám v té chvíli není, ale s odstupem času se z toho stává docela slušná anekdota, obzvlášť po té, co taťka večer v jiném penzionu prohlásil, že nás mohli otrávit, auto prodat do Německa a za vydělané peníze pořídit lákavější webové stránky :-)