Evropa v silné křeči

Když si poslední dobou člověk listuje zprávy z ruzných zdrojů je zajímavé se podívat, co novináři dokáží ,,nahroutit" článků o témátu jako je Libie a Fukušima 1. Já osobn,ě když tyto články pročítám, zcela zachovávám klid a nepanikařím. Nicméně každý novinář rád panikaří, přináší mu to totiž čtenost a Evropa v posledních týdnec panikaří strašně ráda. Ale co se stane asi banánem po kterém Evropská unie potažmo celá Evropa uklouzne?

Nebudu se tu zabývat takovými věcmi, co se v Libii děje nebo který reaktor právě září jako nový. Spíše mě zajímá do jakých křečí to uvádí celoevropskou veřejnost. Rakouští a Němečtí politici se předhánějí v tom, co s jádrem, Francouzi opakují, že jejich energetika je na jádru závislá a Češi k tomu sedí a vesele tleskají, jak se tento politický zápas živě rozjel. Nechci tím říci, že by u nás žádné ohlasy nebyli, ale rozhodně nejsou tak silné. Přiznám se, že já osobně z jádra nemám strach. Můžeme si totiž vybrat buď všichni budeme šlapat na kole s dynamem a myslet si, že tahle energie bude stačit k funkci fabrik a nebo si přiznáme, že atomová energie nám zajistí tolik energie kolik nám za to riziko stojí.

K tomu všemu se rozjel i boj o Libii, kde se předháníme zase v pozitivních a negativních zprávách. Paradoxně to evropou hýbe méně než jaderná problematika. Postoje se mění každý den a vůbec nikoho z nás nestresuje myšlenka, že skomírající režim by mohl napáchat škody i v Evropě. Bojíme se špenátu z Japonska který tady nikdo nekonzumuje, ale režimu, který se teď násilým snaží uklidnit státy, ani moc ne. Paradoxně i když je tu riziko také velké, ani toho se člověk obávat tolik nemusí. Může to ano, ale nemusí, protože oním pravým nebezpečím, co tu nastává je něco jiného něco, co se k nám krade, jak zloděj v noci.

Ptáte-li se, co je tím nebezpečím, tak Vám musím odpovědět jednoznačně, že pravým nebezpečím Evropě je Evropa sama. Společnost tvořená tolika individualisty nikdy nemůže být jednotná. Kreče Evropy trvají už nějakou dobu a s každým rozporem s každým zakolísáním a s každou nejednotností se Evropa propadá do stále větší křeče. Co bude onou zkázou Evorpy nebo lépe řečeno Evropské unie, která se snaží onu (ne)jednotu reprezentovat, to neví nikdo. Snažíme hledat jiné problémy, ale sama EU má velký problém. Neměli bychom je nejdříve vyřešit vlastní problémy než začneme řešit a hledat je jinde?