Drazí spoluobčané, dusíme se ve vlastní šťávě

a jejími hlavními ingrediencemi jsou naše lenost, rozežranost, sobectví a bezohlednost. O čem to tu mluvím? O prapříčinách mnohého trápení; nejen toho aktuálního se špinavým vzduchem.  

Nastala konečně ta pravá zima, po které jsme léta volali. Zprávy hlásí, že na našem území leží 2,72 miliard kubíků vody v podobě sněhu a ledu. Děti se můžou vyřádit na bobech a sáňkách, v mnoha městech lze nazout běžky a jít si zaběhat po okolí. Jenže si to tak nějak neužíváme, protože se jaksi nedá dýchat.

Ve velké části Evropy nastala vlivem inverzního počasí smogová situace. Diskutuje se o tom, jak vzniká ta poklička, pod kterou se drží vzduch bez pohybu, jaké částice smog tvoří, kde je možné hledat největší zdroje znečištění, zda je rozumné v takovém vzduchu aspoň trochu sportovat a tak dále a tak podobně. Jenže za tím vším vysvětlováním se skrývá jedno velké PROČ, které není moc akcentováno.

A odpověď na to PROČ zní: PROTOŽE se všichni řídíme zásadou „bližší košile než kabát“. Náš prospěch a naše pohodlíčko platí nade vše. Přece už za socialismu jsme si dlouholetým megaexperimentem ověřili, že člověk se zkrátka nemění tak rychle v zodpovědného a altruistického tvora, jak marxističtí kormidelníci mylně předpokládali, a žádná dobrovolná uvědomělost se od něj čekat nedá (čest výjimkám!). O majetek ve vlastnictví všech (a tudíž nikoho) jsme nijak zvlášť odpovědně nepečovali, to si mnozí pamatujeme. A vzduch takovým majetkem je (zatím).

Právě proto si každý řekne, ať se o něj starají ti druzí. Ať se kvalita vzduchu řeší na vyšší úrovni. Já nic; proč zrovna já bych se měl uskromňovat. Domnívám se, že tento převažující způsob myšlení musí vzít kompetentní úředníci a zastupitelé pořádně v úvahu.

Protože výzvy, abychom používali auta jen v nezbytných případech a správně topili, se zjevně míjejí účinkem. Je potřeba jet na to jednání, na školení, na nákup… přece se nebudu trmácet veřejnou dopravou, to nestíhám; anebo vláčet těžké tašky. Nejsem žádná socka. Ať někdo zakáže ty diesly a už konečně zatlačí na přeložení přepravy na železnici. Můj motor plní EURO 6, tak co.

Přece nebudeme topit plynem, když uhlí nebo dřevo vyjde mnohem lacinějš. A pak si můžem dovolit aspoň jednou za rok Chorvatsko. Máňa pořád nosí domů nějaké svetříky, ale ať si tu radost dopřeje, když na to ušetříme; a jíst se taky musí, no né? Tak jakýpak ohledy! A když už jednou ten kotel ve sklepě jede, proč do něj nepřihodit nějaký odpadky, dyť to hoří docela pěkně. Vždycky se to tak dělalo. Kdo by se s tím nosil ke kontejneru. Beztak ten tříděnej odpad nakonec skončí na jedný skládce, za to dám krk. A může si někdo zkusit zkoumat barvu našeho kouře nebo nám lézt do domu! Baryna na něj pustím. Narušovat mi osobní svobodu! Já jim dám, parchantům úřednickejm.

Tři ženy se scházejí na rohu před společnou cestou do fabriky na odpolední směnu. Vzájemně si připalují cigára. „Doma to ještě jakž takž jde, ale když vyjdeš ven, tak ten vzduch je tak těžkej, že by se dal krájet.“ (Tragikomiku této drobné grotesky jsem neunesla a něco jsem jim řekla. A rozhodně se to taky minulo účinkem.)

Ačkoli jeden nečoudící komín v ulici znamená pro zlepšení života místních lidí docela hodně, nikdy nebude dostatek dobrovolníků, kteří si radši připlatí, než aby otravovali ostatním i sobě vzduch. Proto se musí na vládní a obecní úrovni namíchat koktejl restrikcí, dotací, kontrol a daňového zatížení takovým způsobem, aby byli lidé i firmy k rozumnému chování přímo či nepřímo dotlačeni, a to hlavně prostřednictvím cen.

Nedělejme si iluze. Lidé se dobrovolně o pohodlí připravit nenechají, spotřebu neomezí. Nastavit podmínky tak, aby už konečně péče o životní prostředí dostala zelenou, ba přímo turbo zelenou, to je úkol vládnoucích elit. Neviditelná ruka trhu na to v žádném případě stačit nebude.

(Přemýšlím, že bych příště volila zelené. Jenže nesouhlasím s jejich podporou squatingu. Squating chápou jako „projev autonomní kultury; společenskou kritiku společnosti, v níž je vlastnictví deklarováno jako nedotknutelná hodnota“. Ach jo, zřejmě z toho nic nebude.)