Zločin falešné humannity

Mezinárodní společenství ignoruje situaci v Somálsku, tvrdí Human Rights Watch. Jasně – místní se řežou navzájem jako smyslů zbavení, ale může za to svět. Hlavním viníkem je falešný humanismus.

Somálské panorama. Stav občanské války trvá od roku 1991.Flickr.com

Mnoho konfliktů ve světě je udržováno poměrně kuriózním způsobem. Díky zahraniční pomoci jsou zbaveni domorodci potřeby obstarávat si každodenně živobytí. Ztrácí tak na jedné straně potřebné návyky a na straně druhé získávají prostředky a čas pro boj. Stačí prostě, že si s kalašnikovem v ruce zajistí kontrolu nad distribucí potravin a zdravotnického materiálu a pak vesele válčí do aleluja. Díky Bobe Geldofe, cesty do pekel dláždí dobré úmysly. 

Malí Afričánci nemají nafouklá bříška hlady kvůli tomu, že my dobře jíme, ačkoli různí agitátoři opakují fráze o vykořisťování zemí třetího světa. Mají hlad především proto, že  jejich počty převyšují produkci potravin. Bez pomoci vyspělých zemí, by byla mnohem vyšší dětská úmrtnost, ale zároveň by se zdaleka tolik neválčilo. 

Pokud by chtěly vyspělé země situaci řešit, mají ve skutečnosti jedinou možnost – praktikovat okupaci či dokonce koloniální nadvládu se vší rozhodností a třeba i brutalitou. Rhodésie a Jihoafrická republika byly vyspělými zeměmi především kvůli často v mnoha ohledech bezohledné nadvládě „bílého sáhiba“ a její následné setrvačnosti, která se v současnosti i v těchto zemích vyčerpává a noví držitelé moci projevují na odlišné úrovni schopnost vládnout. To není rasismus. Lidé jsou si v principu rovni, ale lidská společenství jsou na odlišném stupni vývoje a jejich kontakty tyto rozdíly zvýrazňují. Rasismus je mimo jiné i někoho krmit a dávat tak jednoznačně najevo, že si myslíme, že dotyčný je toho sám zcela neschopen. Rasismus je přijímat dary a tvrdit, že je to naprosto normální a naznačovat, že dárce může za situaci obdarovaného. 

Somálsko je jen jedním z nejvýraznějších příkladů země, kde řádění falešného humanismu udržuje zemi v krvavém chaosu. Hlavními aktéry jsou nejen válčící klany, ale také mezinárodní síly, které se tam na různém stupni vměšují. Nejlepší by bylo izolovat zemi jako laboratorní kádinku a nechat je, ať si tam vyřídí s klacky a šavlemi budování národního státu, aniž by se jim do toho zasahovali Američané nebo etiopské tanky nebo saudskoarabské peníze muslimských radikálů, ruské kalašnikovy nebo jejich čínské napodobeniny. 

Dokonalá izolace by možná byla nejlepší. Jenže je to prakticky nemožné. A tak pokud to chcete řešit, tak je potřeba tam poslat vojáky, které pak někdo označí za řezníky. Jenže jinak to nejde. Hledal jsem nějaký příklad, ale nevím o něm. Jinak než silou nelze ustavit zákon a pořádek v zemích, které jsou rozděleny etnicky i nábožensky, kde si lidi neumějí vypěstovat dost potravin sami pro sebe. 

Afrika je plná příživnických zemí. Humanitární pracovníci a církve tam odvádějí heroickou práci, která je však sisyfovská. Rozdávání potravin, léků a dek je půjčování života po kapkách, na dluh, který není splácen. 

To neznamená, že nemá smysl vůbec žádná pomoc. Ale pokud mě nešálí paměť, pomoc měla jen smysl pokud jí doprovázelo vojenské zajištění a jasně definované politické podmínky a závazky tak, jako po 2. světové válce v Evropě nebo nověji po balkánských válkách. Podobně je efektivita pomoci v Iráku a Afghánistánu závislá na vojenském zajištění. Je to ovšem forma okupace, která přináší potřebu obětí fyzických a morálních, jejichž ospravedlnění a legitimita závisí na souhlasu domácí i okupované veřejnosti. A to je často závislé na pocitech, fámách a mediálních obrazech. 

Human Rights Watch kritizuje světové společenství, že přehlíží Somálsko. Škoda, že v té zprávě chybělo, zda tato organizace také nenavrhuje nějaký recept, jak situaci řešit.