V Číne skončila 3. světová válka

Máme nejvíc zlatých, úkol splněn, ať žije komunistická strana! - zaskandovali si nejspíš čínští sportovci pod dohledem politruků a rozešli se do kasáren. Američané mají nejvíc medailí. Rusové jsou třetí. A my jsme hlavně před Slovenskem.

Co ty kruhy vlastne znamenají?archiv

Netvrdilo nějaké pako: nemusíš vyhrát, stačí zúčastnit se? Inu takto končí řada ideálů – v podivné vlastní karikatuře. Proto můžeme být rádi, že nebylo víc padlých, než - kdo ví proč zabitý člen americké výpravy, málem  utopená japonská akvabela a rozhodčí , kterého kopl do obličeje naštvaný kubánský taekwondista. Přesto šlo o hotovou světovou válku, nejen kvůli sledování národních výsledků.

Čínští sportovci žijí vojenským stylem v kasárnách s budíčky a večerním sledováním zpráv o nichž pak povinně diskutují. Politruci je pravidelně navštěvují a buzerují, aby je motivovali k výkonu. Vše se podřizuje jedinému účelu vyhrát. I diváci mají svůj úkol, takže na pokyn povzdbuzují a tleskají, samozřejmě, že jim to jde i spontáně, ale kdyby náhodou zapoměli, strana myslela na všechno.  

Je to sportování v demokraciích jiné? Ano i ne. Sportovci jsou dobře placení profesionálové. Ti s medailemi se už těší na lukrativní smlouvy na reklamu a sponzoring. Takže vše se podřizuje jedinému cíli a sportovci se podrobují tvrdému životu s jediným účelem: vyhrát.

Za všechno se platí. Číňané platí nesvobodou, ale asi je jim to jedno, protože jsou teď přece nejlepší na světě. My platíme nejspíš v nějakém tom procentu navíc při koupi tyčinek Mars, coca-coly, nebo u bankovních poplatků, při telefonování – prostě po kapkách, takže si to neuvědomujeme.

Sportovci také platí - bez rozdílu mají většinou na vrcholové sportování tak kolem patnácti let – někteří víc, někteří o hodně míň. A tak si pomáhají. Bratránek, který se kdysi věnoval závodnímu běhání amatérsky tvrdí, že na špici berou „něco“ všichni. Jen to umí lépe maskovat. Přesto se tu a tam provalí, že ten či onen šampion převedl nadlidský výkon i díky droze nebo prostředku, který „promění krev v kerosin“.

Sportovní rubriky se pak rozplývají nad „našimi hrdiny a bohy“, jako by se lesk medailí  dotkl každého z nás a my se na něm podíleli.

Byl bych radši, kdyby místo byznysu kolem elitního sportování existovala propracovanější tělesná výchova ve školách. Sám si ještě pamatuji na svého idiotského tělocvikáře. Vystřídal v páté třídě maminy učitelky, které nás většinou nechali hrát vybíjenou a tu a tam  metat kozelce na žíněnkách. Ten naposilovaný mamlas nás hned zkraje vytáhl na osmikilometrový běh Prahou a ještě při inverzi, což bylo žůžo pro plíce a má hřmotnější postava lyžaře si to užívala. Navíc mi do té doby nikdo nevysvětlil, jak se správně běhá a hlavně dýchá. Ani onen génius, který si nakonec všimnul brumátných tváří a divil se rychlosti mého tepu. Ještěže nevěděl, že můj motor takto funguje a zbývající dva kilometry jsme v poklidu došli a já – lemra – si vysloužil vděk i ostatních spolužáků. Nicméně běhání jsem si opravdu nezamiloval.  

Možná, že odtud pramení můj despekt vůči sportu celkově.

To že někdo skočí dál nebo výš, doplave, doběhne či dojede rychleji, mně osobně nepřinese nic. Proto mne poněkud děsí společnost, v níž jsou nabušení gladiátoři oceňovaní více než vědci, nebo lidé v profesích, v nichž denně nasazují život.

Připadá mi to nesmyslné.