Řešení krize není jednoduché

Spotřebovávat méně, než kolik vyprodukujeme je určitě dobrá a správná metoda, jak tvrdí Ivo Vašíček , ale není to vůbec jednoduché, když si všichni tak báječně zvykli půjčovat na budoucnost.

autor

Většina nebo hodně z nás už dlouhodobě spotřebovává více než vyprodukuje - jen málokdo totiž nemá hypotéku, leasing nebo nějakou spotřebitelskou půjčku. Jak tedy dosáhnout toho kýženého stavu, který by vedl k postupné akumulaci bohatství, místo půjčování na budoucnost. 

Navíc to půjčování má i svou logiku – dává práci a startuje mnohem rozsáhlejší a pružnější  vztah mezi poptávkou a nabídkou. Kdyby nebylo hypoték, nebylo by stavebních firem, ani výplat zedníkům. Nebylo by úroků a výplat v bankách. Problém není v půjčování na budoucnost, ale v míře rizika a zajištění těchto půjček na budoucnost. Lidé toužící po zisku touží po výnosech, rychlých penězích, a tak různí finanční kejklíři jdou do větších rizik. 

Na jedné straně přibývá lidí, kteří nejsou schopni splácet, to nač si vypůjčili, na druhé straně přibývá lidí, kteří své peníze utopili s vidinou zisku v úpisech, které nikdo neproplatí, zvláště, když se radikálně změní ceny některých vstupů – jako třeba ceny energií. No a když manažeři a makléři vyskočí na svých zlatých padácích a odplachtí do Karibiku, zůstane černá díra, kterou musí zacelit najednou všichni. 

Je to průšvih. Jsou dvě možnosti – buď bude existovat volný trh, kde centrální banky nebudou ochranitelsky sanovat rozdováděné finančníky a nechají je padat na hubu i s důvěřivými akcionáři, nebo se zavedou tužší pravidla a zamezí se lichvě, což v podstatě různé rizikové půjčky jsou. 

Omezit spotřebu není špatné řešení krize, ale můžete také zvýšit produkci, nebo výsledné účtování ovlivnit cenami vstupů a výstupů. Jenže přesvědčte lidi, že mají brát méně na výplatní pásce a přesvědčte majitele firem, že se mají vzdát svého zisku. K něčemu takovému chybí odvaha i důvěra. Lidé nevěří politikům a jejich temným příjmům ani manažerům, kteří dostávají astronomické sumy mimo běžnou realitu. 

Obávám se, že lidé by jen stěží poslechli a začali se chovat racionálně, nebo začali důvěřovat a na pokyn „Utáhněme si opasky sousedi, ve světě je zle!“, začali šetřit. Proto se krize řeší jakoby v zákulisí a pomocí úrokových měr se postupně rozkládají na všechny.  Jen je nespravedlivé, že normálního člověka bolí každá tisícovka, zatímco různým ředitelům zeměkoule zůstávají tučné odměny, ačkoli se na vyvolání krize přímo aktivně podíleli. Jenže až s odstupem víme, že se nejednalo o ctihodné finančníky, za něž se úspěšně vydávali, ale šlo o obyčejné hochštaplery.

A na toto téma jsem pokračoval úvahou o krizi odpovědnosti a loajality .