Rasismus těch druhých

„Vedle Čecha jsem chtěla být svá. Vedle Vietnamce jsem chtěla být dokonalá.“ I tak vypadá rasismus-„těch druhých“.

Flickr.com

Při střetu s odlišností někoho jiného se všichni snadno stáváme rasisty – pokud se ovšem ten druhý liší barvou kůže, jinak je to sousedská hádka. Úvodní citaci možná prožívá každá druhá žena, jen místo slov „Čech“ a „Vietnamec“ tam má konkrétní jména „Pavel“ a „Petr“. Jde o ty hranice mezi lidmi. Když se narýsují v něčí hlavě na základě barvy pleti, není už tak velký rozdíl mezi něžnou dívkou píšící zajímavé eseje na blog a rozdováděným skinem na nějakém soukromém koncertu.

U nás se z času na čas probírá otázka rasismu. Zcela jaksi samozřejmě jde vždy o rasismus většinové české společnosti vůči cizincům a menšinám – Romům, Vietnamcům, Afričanům, Arabům i Ukrajincům. Jen málokdy se však mluví o rasismu z druhé strany. Tu rasistickou linku kreslí nejen neonáckové, jasně jí malují i povrchní pořady českých televizí. Je zde ovšem i rasismus obětí, které neřeknou: ublížila mi parta násilnických výrostků, ale vezmou to ze široka: Vy Češi jste rasisti.

Jeden z těch pořadů, o nichž jsem se zmínil, byl postaven na rozhovoru romského moderátora s kamarádkou z Tuniska či Maroka. Dívčina mluvila čistou češtinou a zcela bez zábran a upřímně, takže můj první dojem byl rozdováděná frajle. Pochvalovala si, jak tady pravidelně paří – pije a prohání kluky. Když se však přešlo na její muslimskou domovinu, zažil jsem proměnu frajle v upjatou dámičku, jejíž rodina „odvozuje původ od Proroka“. Prý je to u nich takové čistší, morálnější. No a pak při otázce, kde chce žít, se z dámičky najednou stal kus masa na krámě: prý někde v západní Evropě se zajištěným partnerem. Jekyl a Hide by záviděli.  Také tato dívka v diskusi o rasismu rýsovala hranice a někdy se jí hodilo být Češkou a jindy už tolik ne. Někdy jí to připadalo výhodné, jindy amorální a méněcenné.

Jednou jsem se stal svědkem rasismu zcela mimovolně a trošku úsměvně. Do tramvaje na Palmovce naskočili dva Romové, a jako správní týnejdžři jejich věku bez rozdílu barvy pleti se rozvalili na místech u dveří označených křížkem. Najednou zpozorněli, jako by se chystali vstát, ačkoli nikdo o holi nenastupoval. Vystrašeně sledovali ulici, jakoby chtěli vzít do zaječích. Pak s úlevou dopadli zpět na sedačky. „Ty vole, viděls ho. Úplně se mi zbláznilo srdce.“  Z hovoru jsem vyrozuměl, že je vyděsil nějaký holohlavý mladík a čekali, jestli se neobjeví další, než nastoupil do druhého vagonu a zavřely se dveře. Zřejmě už udělali velmi nepříjemnou zkušenost a na jejím základě odsoudili všechny plešatce. Já jsem jim nepřipadal nejspíš nebezpečný kvůli brýlím, takže všechny bílé plešky bez brýlí. No ještě štěstí, že se do tramvaje netlačil průvod Haré Kršna.

Mělo by to být vzájemné vědomí, že rychlé soudy na obou stranách vše jenom zhoršují. A než začneme řešit třísky v cizích očích, podíváme se i na ty trámy ve svých hlavách. Rasismus není černobílý.