Manažer, nebo-li požírač lidí

“Ano! My to dokážeme! Burácel bodře manažer během seance, na kterou sehnali zaměstnance, aby k nim nový šéf promluvil. Zažil jsem to několikrát, než jsem se stal prostým živnostníkem - klaunský výstup na úvod cirkusu.

Program je vždy stejný a mám ho potvrzený nejen ze zkušenosti, ale i z vyprávění známých, prostě vydavatelství, telekomunikace, automobily - všude je to stejné: Nejprve předkrm, jaká že jsme úžasná firma, báječná výzva pro něj. Pak polévka - něco o tom, že je fakticky schopný. A jistě - hlavní chod, v podobě potřeby změnit myšlení, protože máme šanci stát se jedničkou v oboru, protože je to jasné: vsadíme na nové myšlenky, na internet a dokážeme to protože naše konkurence je bandou neschopných hňupů.

Popravdě to tihle hoši a dámy před mojima kukadlama nedokázali nikdy. Když za nimi někdo přišel s projektem, který mohl vynést tak milion a něco, řekli něco o tom, že jsou to drobné, ale před koncem roku škrtli každému oddělení deseti tisíce na fondu odměn, protože hrozilo nesplnění vytčených cílů a tím i manažerských bonusů, a to už ku… není žádná sr... Jeden klaun pak s vážnou tváří navrhoval , že by se měly jednotlivé části firmy rozprodat, aby se splnil finanční cíl. Jistěže, není to nic neobvyklého, ale nevím nic o tom, že by to souviselo s růstem firmy, když nakonec nejsou peníze na nové projekty. Ale tak alespoň zaplatíme audit, který řekne, že to, co děláme, děláme dobře, ale  jestli to nezačneme dělat lépe, tak nám to už dlouho nevydrží. No to je báječné, překvapující, genitální…

Samozřejmě i já znám blíže nějakého manažera. Na férovku mi přiznal, že se jednou dostal ke svému spisu a dočetl se, že ho vybrali, hlavně kvůli tomu, že jako vazba vzbuzoval respekt. Také musel občas dělat špinavou práci - takové to vyhazování zaměstnanců, když už jsou pro firmu moc drazí a je třeba je nahradit novým, mladším a hlavně lacinějším kolečkem. Tehdy mě napadlo, že náš český přepis managera, je mnohem bližší pravdě - tedy mana-žer, požírač lidí.

Po takovém nástupním projevu manažeři často udělají chybu, pravděpodobně opojeni dobrým dojmem ze sebe samých a potlesku podřízených. Šéfík navštíví k osobní debatě každé oddělení a nedej-bože dopustí diskusi. U nás se sice otázky na tělo nenosí, ale přečasto probleskne,  že nový šéfík je zelenáč, který se v byznysu zas tolik nevyzná a je hlavně strážcem rozpočtu a chráněncem nějakého výše položeného šéfíka v nadnárodním ústředí, jehož hodlá věrně a neochvějně stopovat v nadnárodní hierarchii.

Je plno firem, které mají dobré šéfy a jsou úspěšné. Ale je také plno firem, které jen tak tak přežívají, ale jen tak tak. Přesto jsou důležité, protože dávají práci a platí mzdy. Myslím, že to musí vědět i ti manažeři, kteří velkohubě mluví o úspěších a bohatství za rohem. Jsou to takoví správci podstaty, velitelé ustupujícího vojska, kteří vojákům namlouvají, že je čeká vítězství, přitom mají k dispozici výkazy zisků a ztrát, které jsou často brutálně neúprosné. Ale oni musejí lhát. Někdy musejí zaprodat i vlastní duši, a tak by se jim mohlo říkat podle odvozeného vzoru požírači duří: čenglicky soulžeři - slyšíte to? -  nevzniklo tak anglické soul-d-žer?  Ale to jsem odbočil.

Možná je to tím, že se dneska všechno tak rychle točí. Můj dědeček strávil u jedné firmy celý život během tří režimů. Teďka se šéfové ohřejí často u firmy jen tři až pět let - pak odcházejí jinam nebo výš. Je to takový mumraj, že ztrácí přehled i ejdžárové a lovci lebek, kteří si přeci taky musejí vydělat.

Milí manažeři, ušetřete si tedy alespoň ty trapné výstupy, které možná doporučují v nějaké příručce. Nechte za sebe mluvit práci.

Váše tópra souldžr Šfejk