Krize? Ano, ale odpovědnosti a loajality

Často se uvádí, že současné ekonomické problémy souvisejí s krizí důvěry. Jenže důvěra je mezi řádky deklasována na vztah: pokud to vydělává, pak tomu důvěřuji.

Vpřed páni rytíři! Je nás třeba... Vzal někdo kalkulačku?archiv

Důvěra se přitom buduje i na základě vztahů odpovědnosti a loajality. To, zdá se ovšem moderní management, ať již ekonomický nebo politický odhodil jako brzdící harampádí na cestě za rychlejšími výsledky. Kritizuji  manažery a finanční kejklíře ne proto, že bych jim záviděl, ale proto, že jsou podle mne jedním z důležitých zdrojů současné krize nejen ekonomické, ale v širším rámci i společenské. 

Mé přesvědčení o významu vztahu důvěra-loajalita mimo jiné pramení i z příběhu, jak zvládl velkou hospodářskou krizi Baťa . Snížil ceny a platy, ale nepropouštěl a uměl lidi přesvědčit, že je to tak správné. Byl to navíc podnikatel, který myslel na zázemí svých zaměstnanců a budoval kvůli tomu rozsáhlou infrastrukturu a myslel také na stát jako celek. To mu zajistilo loajalitu lidí na celé generace. 

Současní manažeři či majitelé firem takové vlastnosti nevykazují. Vztah loajality a odpovědnosti je totiž příliš svazující – samozřejmě pro obě strany. Jednodušší je vztah drába a nevolníka a pokud možno rychlé prachy. V tomto predátorském prostředí se místo odpovědnosti a loajality pěstuje především konkurence a nedůvěra. Místo doporučované horizontální struktury se posilují vertikální žebříčky drábů nad dráby, kteří většinou nedělají nic jiného, než si předávají finanční zprávy a přemýšlejí jak je načančat, než je pošlou výš v tiché naději, že pak poskočí v potravním řetězci. 

Zaměstnanci jsou naprosto nevýznamná dělátka a nač se příliš zatěžovat s jejich spokojeností, když jsme vrazili takové miliony do marketingu. Horší je, že podobné je to často i se zákazníky, neboli kupovátky, kteří se ovšem nechají při zdravém rozumu oklamat jen jednou. Jenže pak stále ještě zbývá dost těch, kteří mohou být teprve oklamáni – takže se jede dál. 

Na politické scéně je to podobné s odchylkami, které zásadně ovlivňují charakter hry. Nicméně i tak se můžeme dívat na politiku „tržně“. Politické strany jsou firmy, které usilují o dominanci na trhu a my voliči jsme jejich zákazníci. Trapné je ovšem to, že my si kupujeme pouze jednou za pár let balík slibů. Přitom platíme natvrdo. Kromě toho máme na výběr z omezeného počtu konkurentů, kteří navíc většinou uzavírají různé kartelové dohody, aby nás mohli co nejlépe odrbat. Zapomeňte na volný trh, další hráči mají jen velmi omezené možnosti jak se dostat k lizu.

V takovém prostředí se ovšem vztahu odpovědnosti a loajality také nedaří. Političtí šíbři tak slibují o sto šest něco, co nebudou muset splnit a my voliči to nakonec víme a nevěříme jim – jenže, co se dá dělat. No vážně co?